Velkolepé městské lázně zbudované pro dělnictvo chátraly. V Roubaix je zachránili a využili netradičně, umístili tam expozici umění

Když je na budově nápis bazén, asi každý by čekal, že tam bazén skutečně je a může si jít zaplavat. To ale neplatí ve Francii. Tady v bazénu můžete obdivovat skvosty výtvarného umění. V severofrancouzském městě Roubaix totiž vytvořili městské muzeum v bývalé budově městských lázní.

Dveře a nad nimi nápis bazén. Je dokonce slyšet tekoucí voda. Historická budova městských lázní v Roubaix má ale dnes jiný účel.

Kurátorka muzea a historička umění Sylvette Gaudichon mě vede malým průchodem, takovou místnůstkou.

„Odstranili jsme dveře, dřív tady byly individuální kóje a sprchy. Před vstupem se totiž museli všichni umýt mýdlem. Každý dostal ručník i plavky. Všichni měli stejné, aby nebyly patrné sociální rozdíly.“

„Pro všechny tady byl nejen bazén, ale i pára a horké lázně. Za jednu vstupenku si dělníci a dělnice z Roubaix mohli zajít k holiči, ke kadeřníkovi i na kosmetiku,“ doplňuje Sylvette Gaudichon.

Luxus zhatila válka

Byl to luxus. Ne ale každý měl doma vanu, nebo vodovod. Proto město Roubaix vybudovalo tak okázalé městské lázně pro své obyvatele. Ty se otevřely v roce 1932. Luxus ale netrval dlouho, jen do začátku války. 

„Rozhodně se tady nešetřilo. Všimla jste si, že vstupní hala, kde se kupovaly vstupenky, je celá z mramoru? Město bylo v té době bohaté. Nešetřilo se, hlavně proto, že se jednalo o dělnictvo.“

Byl to textilní průmysl a zvlášť pak obchodování s Anglií. Roubaix dokonce navštívila při své první oficiální zahraniční cestě královna Alžběta II.

Sochy kolem bazénu

Zpět ale k bazénu. Sylvette mě vede do ohromné haly ve stylu art deco.

Totiž dnes je v budově bývalých městských lázní muzeum umění a užitého designu. Kolem původního bazénu se tak nacházejí sochy.

„Když jsme Ministerstvo kultury seznámili s nápadem, že zde bude muzeum a že bychom zároveň chtěli, aby tady byla i voda, moc se jim to nezdálo.“

Čtěte také

Přece jen umělecká díla a vlhkost, nejde dohromady. Prostě se báli. Nakonec to ale materiálu nevadí. Od tekoucí vody jde ale pěkný chlad.

Bazén tak, jak byl

„Nic jsme tady nezměnili, s ničím nepohnuli. Umělecké předměty vystavujeme kolem bazénu, u fontány i přímo v bývalých sprchách. Bazén má 50 metrů a hluboký byl až tři metry. Vidíte, je tady i skokánek.“

Bazén se zavřel v 80. letech a od té doby budova chátrala. Podařilo se ji zachránit, a jako muzeum se otevřela v roce 2001. Dnes je navíc budova kulturní památkou. A pro město je skutečnou atrakcí.

Sylvette mi nakonec říká, že dodnes mají mnoho návštěvníků, kteří se jím svěřují, jak se tady učili plavat. Mezi nimi i slavný rodák, filmový režisér Arnaud Deplechin.

autoři: Marie Sýkorová , aka | zdroj: Český rozhlas
Spustit audio

Související