Velká a malá politika

V prvních letech na základní škole vrcholil chruščovovský aktivismus nečetnými manifestacemi za mír proti americkému imperialismu. Dnes už mi splývají v jediné předlouhé procesí k poctě zbrusu nových světců a mučedníků, kteří nesli exotická jména jako Lumumba, Ben Bella nebo Ben Barka. Svou troškou jsme tak přispěli k zhroucení světové koloniální soustavy. Skandováním populárního hesla "Cuba si, Yankee no!" jsme zas upevnili postavení Fidela Castra natolik, že se u moci udržel dodnes. Castro se nám moc líbil, brzy mu však začal konkurovat John F. Kennedy, fešák úplně jiného typu, a třída se rozdělila do dvou táborů. Nešlo přitom zřejmě ani tak o politiku jako o vousy, neboť se oba tábory později úplně stejně rozešli v otázce, zda Matuška, nebo Gott. Tvář politiky se začala měnit, když jsme dospěli k pubertě. Slavnostní inscenace masového nadšení či pobouření vystřídaly v druhé polovině šedesátých let besedy a polemiky, v nichž komunisté s lidskou tváří hravě vítězili nad těžkotonážními soudruhy. Scénu však zanedlouho převálcovaly ruské tanky, proti nimž žádné průvody nepomohly. Nový politický styl byl postaven na kádrování, drobných odměnách a tvrdých represích. Aktivismus už vyžadován nebyl, stačila pasivita.

Hlas lidu se opět vítězně ozval v samém závěru osmdesátých let, kdy se sametově zrealizovalo heslo Havel na hrad, ale pak už žádné masové vystoupení podobně úspěšné nebylo. Jistý klíč k nynějšímu dění mi nicméně nabízí zkušenost z dětství. Právě tehdy jsme prožívali své nejpolitičtější roky, nikoli ovšem ve sféře makrosvěta, ale v mikrosvětě třídy, kde se kolem přirozených vůdců formovaly soupeřící party. Čas, jenž by byl jinak promarněn učením, tím získal smysl a náplň: kuly se plány, spřádaly intriky, osnovaly zrady, domlouvaly koalice. Slabší povahy byly vytlačovány do žalostných pozic na okraji, aby tu a tam jako oběti šikan posloužily silnějším k potvrzení převahy, což je často poznamenalo na celý život.

Dětská politika je leckdy krutější než dospělá. Předobrazy nesmiřitelných svárů na české veřejné scéně jsem poznal už někdy v páté třídě. Připadá mi jen, že dnes už zdaleka nejsem tak otrlý jako ve dvanácti.