Věk omluv

O upřímnosti všech těch slov nelze pochybovat: uvědomění si viny, smíření se s neblahými kapitolami minulosti vlastního národa či společenství, gesto symbolizující lítost nad někdejšími křivdami - to vše předznamenává budoucnost jako nové, lepší údobí lidstva. Nic na tom nemění, že někteří lidé si mohou právem myslet, že ty či ony omluvy přišly pozdě, že snad byly nevýstižné či nedostatečné. Hlavní potíž s omluvami však podle mého netkví ani v čase, který uplynul od zločinu k pokání, ani ve způsobu, jakým je kdo vyjevil. Skutečným problémem všech těch velkých, svět stále křižujících omluv zůstává, že po desítkách a stovkách let je vyslovují lidé, kteří příkoří, o němž hovoří, nezpůsobili. Slušní hovoří za neslušné, dalo by se říct a pragmatický, trochu cynický pozorovatel by ještě možná dodal: Což o to, omluvit se za historii, za krev prolitou kdysi a nikoliv mnou - to není tak těžké. Omluvit se však z vlastní vůle, za sebe, hned a třeba jen za křivé slovo - to by byl čin.

Ano, to by byl čin. Domyšleno do dnešních českých poměrů počin vpravdě heroický. Snažím se to představit: Každý, kdo vstupuje na veřejné kolbiště, by případně všem na očích přiznal, že přestřelil, a učinil by to stejně jednoznačně, jako když předtím někoho urazil, pomluvil či zle překroutil jeho slova. Situace ve velké české politice - v tomto obraze současného stavu české demokracie - možnost takového hrdinství nabízí. Říkám si však, zda v Čechách a na Moravě můžeme vůbec po někom omluvu chtít. Vždyť v samotném Slovníku spisovného jazyka českého stojí, že jeden z možných významů toho slova je i - "pomluva". Hanobení a tupení. Nemyslím, že by právě politici byli horlivými čtenáři slovníku spisovné češtiny, ale tohle pojetí, které nežádá přiznat chybu, jako by jim přečasto vešlo do krve. Proč žádat o prominutí? Urážka či omluva - vyjde to nastejno. Kdo by se staral, kde je pravda?

Na druhé straně - situace nemusí být tak zlá. Vždyť i v tom slovníku se nakonec píše, že "omluva" coby "tupení" je výraz zastaralý. Omluva, ta skutečná, v pravém slova smyslu, tedy existuje. Řekl bych, že nám jí je ve veřejném životě zapotřebí víc, než si politici dokáží připustit.