Večer na téma: Andělé a démoni za pípou aneb Pivo v české poezii

Básník Bogdan Trojak pěstuje víno u Velkých Žernosek a vinice vstupují i do jeho textů. „Spojení vína s poezií považuji za přirozené, o pivu jsem napsal jen pár veršů,“ přemítá nad soužitím obou nápojů v české literatuře. Přesto v ostravském studiu vznikl na téma „pivo v české poezii dvouhodinový rozhlasový pořad. V brněnských, pražských a ostravských hospodách natáčel autor pivní férie Ivan Motýl, následující řádky nabízejí vybrané autorovy zážitky postřehy z průběhu natáčení.

Praha ožralá

Zatímco natáčíme, hostinský točí. U Fleků se čepuje od roku 1499, více než pěst set let. „Pěstuji víno, ale miluji i staropražské hospody, do kterých chodilo na pivo tolik vynikajících českých básníků,“ vypráví nad flekovským sedmačtyřicetiletý Bogdan Trojak, poeta poctěný Cenou Jiřího Ortena a hned dvakrát i Magnesií Literou. V téhle pivnici slyší Jana Nerudu, Jaroslava Vrchlického, Josefa Horu a další básníky, kterým zachutnal flekovský ležák.

Čtěte také

Byli jsme první generace, která mohla publikovat tehdy, kdy publikovat měla, vzpomíná Bogdan Trojak na porevoluční léta

„Nemá cenu jmenovat, kdo tu chodil. Spíš, kdo tu nechodil,“ konstatuje spisovatel a znalec pražských hospod Petr Stančík. U stolu sedí také literární kritik Radim Kopáč, se Stančíkem loni vydali unikátního literárního průvodce Praha ožralá. „Muslim aspoň jednou v žití jde se dívat na Mekku, / Čech aspoň jednou v žití musí sedět U Fleků,“ cituje Kopáč anonymní verše, které nepotřebují komentář. 

Pivo, tmel národního obrození

Pro mnoho básníků je pivo něčím nízkým, do veršů ho nevpustí. „V devatenáctém století se pivo objevovalo v poezii víc než víno, a dokonce se stalo jakýmsi tmelem národního obrození. A důvod? Kvalita vína byla velmi špatná,“ říká Kopáč. K výrazně změně došlo až v meziválečném Československu, kdy básníci začali prahnout po značkovém vínu z dovozu, nejlépe z Francie.

Vinné poháry pak vládly poezii i za socialismu, byť s jednou výjimkou. „Underground ctil pivo a tehdy vzniklo naprosto bazální dvojverší české pivní poezie, jehož autorem byl Egon Bondy,“ říká Stančík a pět minut uhrančivě vypráví o magii těchto veršů. Teprve pak je zarecituje: „Je strašnej čas, je strašnej den, / U Slunců v půlnoc proměněn.“ Báseň vztahující se k pivnici U Dvou slunců v Nerudově ulici zřejmě nesmrtelně zhudebnili The Plastic People of the Universe…

Řeč se stáčí k pivu v poezii Ivan Martina Jirouse, Ivana Wernische, Andreje Stankoviče anebo Jaroslava Erika Friče.

Brněnské pípy

Natáčíme i v Brně. Tamní nakladatelství Větrné mlýny zrovna chystá antologii poezie o pivu. „Dali jsme knize název Šnyt, protože žádný výbor, ani ten pivní, nemůže být úplný. Také šnyt v hospodě je hodně nejasnou mírou, ale nikdy to není celé pivo,“ přemítá nakladatel Petr Minařík. Výbor obsahuje asi 450 básní, čtenářským překvapením mohou být básně Vladimíra Holana, Oldřicha Mikuláška, Jana Skácela a dalších vinařů.  

Čtěte také

Petr Stančík: S Mlýnem na mumie jsem do vesmíru vmísil více radosti a rozkoše, což dělám nejraději na světě

Mikrofon zapínáme i v brněnském výčepu ve Veleslavínově ulici. Takzvaná královopolská básnická škola v této čtvrti vytloukala hospody od počátku devadesátých let. V hospodě sedí Vít Slíva, Norbert Holub, Robert Fajkus a Petr Čichoň. Židle skřípou o podlahu, v kuchyni huláká kuchařka, občas bouchne krýgl o stůl.

Jsou to poetové životem protřelí. Pivo neadorují, spíš souhlasí s tímto citátem z roku 1908, který v pořadu také zazní: „Pivo je svůdný, lahodně chutnající nápoj, který neživí ani nesílí. Jen na chvíli rozjařuje a na dlouho otupuje. A činí člověka ochablým a lenivým, mluvkou, který si sám namlouvá a těší se, že je silnější.“

Pivo seznamuje i rozvádí. Utužuje velká přátelství, ale také je rozbíjí na padrť. Zasahuje do politiky, podněcuje velké umělecké činy a vyvolává euforie. Ale také deprese, pivo i zabíjí.  

Pivní studio U Bětky

Žijící klasik Vít Slíva se v hospodě narodil, v Hradci nad Moravicí. O výčepech píše převážně na temnou strunu. „Čas je vejít do hospody, / v očích rozbitou rtuť: / servírka – nohy bleskosvody / a břicho sklářskou huť,“ vylíčil v básni Fí, chí, psí – ó mega atmosféru pivnice U Bětky ve slezském Hlučíně. A právě z této pivnice je celý pořad uváděn, z provizorního „pivního studia“. Studio propojuje výčepy v Ostravě, Brně a Praze, v nichž sedí Dominik Bárt, Petr Hruška, Vít Janota, Radovan Jursa, Petr Maděra, Igor Malijevský, Radek Malý, Roman Polách, Martin Reiner, Marek Toman, Bogdan Trojak a další poetové.  

Čtěte také

Politika, detektivka, Slezsko a Evropská unie. Petr Čichoň představuje román Lanovka nad Landekem

Ani coulem to není relace, která splňuje parametry takzvané „pivní zábavy“. Básník Milan Krupa si proto v závěru pořadu do mikrofonu povzdechne: „Pivo mi v životě hlavně hodně vzalo.“ Krupa je také autorem výmluvných veršů: „Dovol mi, ó Pane / jít na čepované.“ Může ale bůh takovou neřest povolit? „Dovolím si to sám / prachy zatím mám,“ rozhodne básník za „vyšší síly“.

V režii Tomáše Soldána kromě řady zmíněných i nezmíněných básníků a autora i průvodce pořadem Ivana Motýla uslyšíme ostravské herce Zuzanu Truplovou a Jana Fišara. Technicky na pořadu spolupracoval mistr zvuku Marek Hoblík.

Psáno pro Týdeník Rozhlas.