Ve Wilsonově 1914 se drama nekoná
Od vypuknutí 1. světové války nás dělí zhruba tolik let, jako naše předky dělilo na jejím začátku od válek napoleonských, a stejně ve 20. jako i v předchozím století se válčilo dál. Rok 2014 je po sto letech dobrým důvodem k všemožnému zamyšlení a zhodnocení fenoménu světové války. Recenzi připravila Alena Zemančíková.
Máme záminku, příležitost i povinnost oslovit generace, které už válku nezažily, znovu položit otázky, probrat příčiny a zvážit následky ze současné perspektivy. Úkol, jakému se Národní divadlo nemůže vyhnout.
Robert Wilson poskytl před premiérou inscenace 1914 ve Stavovském divadle interview Lidovým novinám. Přiznává v něm, že o Evropě a jejích válkách toho jako Američan mnoho neví. Dopouští se stereotypních klišé, jako například že Němci nemají smysl pro humor, kriticky glosuje slavné herce amerického filmu a z vysvětlujících replik vedle sedící Soni Červené čtenář pochopí, že Jaroslava Haška ani Karla Krause, z jejichž textů inscenace vychází, ani sám nečetl. No, dobrá. Národní divadlo má dramaturgy Martu Ljubkovou a Martina Urbana, kteří mu to připraví.
Inscenace je po vizuální stránce typickým Wilsonovým dílem – světlo, černobílé řešení s občasným barevným akcentem, výtvarně působivé a smysluplné zadní projekce a animace, postavy herců v siluetách groteskně zvýrazněné a vybrané do značné míry podle tělesných parametrů. Dvoumetrový Ján Koleník jako Důstojník, proti němu malinký Filip Rajmont jako Dobrý voják. Pavla Beretová obdivuhodně pracuje se svými otevřenými i ústy. Václav Postránecký (malý tlustý) v kontrastu k Vladimíru Javorskému (dlouhý tenký) v rolích Optimisty a Pesimisty. Důležité je i ladění hlasů – Eva Salzmannová v úloze Doktora je v tom orchestru jiný nástroj než Táňa Medvecká v úloze Sestry, Pesimista je laděn mnohem níž než Optimista, ale nejjemnějším hlasem zní Filip Rajmont jako nevinný malý, stále přikyvující Dobrý voják. Pracuje se i s jazyky: se slovenštinou (Ján Koleník) a maďarštinou (Enikö Eszényi), nikoli však s němčinou, ačkoliv inscenace je titulkována – vynechání němčiny nechápu, protože díky titulkům o srozumitelnost nejde.
Libreto sestává jen z nemnoha replik, důležité jsou stálé repetice. Herci hrají s využitím všech možných klaunských prvků, pohybují se loutkovitě, ale i artisticky, hudba často zní jako flašinet nebo cirkusový orchestr. Soňa Červená hraje v černých šatech Čas, který počítá mrtvé, nemoci, otravné plyny, vojenské tresty a všechno fotografuje.
Velice jde o přesnost v pohybové i hlasové stylizaci, představení běží jako stroj a tím se válečná mašinérie tematizuje. Válka promění svět na stroj, špitál a bordel.
Robert Wilson si české herce v rozhovoru právem pochvaluje. Mistr a poslední dobou bohužel i fušer realistické drobnokresby Václav Postránecký našel zalíbení v groteskní kruté klauniádě a hraje ji obdivuhodně, stejně tak Vladimír Javorský, u kterého to tolik nepřekvapí, ale i dámy Salzmannová, Medvecká a Beretová jsou skvělé v groteskní stylizaci. Tragicky dojemný je Filip Rajmont jako Dobrý voják, měkký a gumově ohebný, směšně načesaný, hovořící lyrickým chlapeckým hlasem jako jediný bez výsměchu nebo deformace.
Esteticky si člověk v hledišti skutečně přijde na své
Jenže možná až moc. V dokonale vybroušené podobě vidíme, co o fenoménu války už víme, a jakmile člověk prokoukne princip, je to už jenom výstava obrazů na stále stejné téma. Populární věta Celý český národ je banda simulantů se scénou odvodu protáhne a zvětší se její význam – ale o to přece v té válce nešlo. Divák si připadá jako v kabinetu kuriozit spojeném s laternou magikou, kde se všechno hýbe a mluví a svítí a hraje jako živé, je to působivá atrakce, která však k podstatě válečných událostí a jejich příčin mnoho neříká. To, co je v Haškově románu i v Krausově knižním dramatu mnohonásobnou studií blbství, lhostejnosti, maloměšťáctví, mocichtivosti, sobeckých ambicí, zlodějny na všech úrovních, ješitnosti, bezcitnosti, nenasytnosti, novinářských i politických frází a bezbřehého nekonečného lhaní do všech možných kapes, je v inscenaci estetizováno na apartní předvedení několika prostředí a úkonů. Vidíme, co se děje, ale není za tím ani naznačeno, oč jde. A tím pádem se nekoná drama.
Robert Wilson se do společenských analýz nepouští a víc než drama ho zajímají obrazy. V případě inscenace s názvem 1914 v Národním divadle bych si ale přála dílo, které k fenoménu světové války řekne víc, nějak nás znejistí, pohlédne přes těch sto let dlouhého dvacátého století na současný svět a jeho poměry. A to Wilsonovo jevištní dílo nedělá.
