Vaňa s čistým bielym telom aneb Jedno malé putování slovenskou poezií

Pojetí pořadu, lépe asi důvod k pořadu, zůstával poměrně dlouho otevřený, doufal jsem, že klíč k němu najdu uvnitř textů, k nimž patřily i texty autorů mně zvlášť blízkých, autorů, které jsem mohl poznat na čteních nebo které jsem již znal osobně a k jejichž textům jsem se opakovaně vracel. Pročítal jsem sbírky básní, prózy a eseje, které mám ve vlastní knihovně, kupoval a dostával další knihy, vybíral z nich a vybrané texty zpracovával. Čím dál víc mně taky bylo jasné, že případné cesty za autory na Slovensko pro mě nebudou z více důvodů uskutečnitelné, pracovat případně jako dokumentarista by mně ostatně vlastní taky nebylo.

Uvědomil jsem si, že krajinou poezie i prózy slovenských autorů již vlastně delší čas putuji. A stále více se mně začalo ukazovat jako nejpřirozenější pojmout pořad více osobně. Tím prvním důvodem byl fakt, že na Slovensku se narodila moje matka, druhým, že s prostředím slovenské poezie a literatury mě zprvu propojil můj tragicky zesnulý kamarád z vojny Milan Gazdík a přinejmenším třetím důvodem byl Milanem již v osmdesátých letech zprostředkovaný a posledních několik let znovu oživený kontakt s básnířkou, esejistkou, překladatelkou (…) Danou Podrackou (Poklona rebríku, ČRo Vltava, Svět poezie 2018), se kterou jsem se navíc v létě setkal na společném čtení. K mojí lítosti se z důvodu nemoci již nepodařilo uskutečnit společné studiové natáčení.

Čtěte také

Pro středoevropský prostor je typické, že je posedlý svým vlastním politickým příběhem, říká spisovatel a novinář Martin M. Šimečka

Při putování hrají roli náhody, náhodná setkání, pocítil jsem to i tentokrát, bylo krásné a povzbudivé nacházet uvnitř jednotlivých textů nejrůznější vzájemná propojení – tématy, motivy, jmény, dedikacemi básní. A jako dříve, stalo se mně pročítání a přepisování básní, ale i próz až posedlostí a vlastně i svého druhu jejich přivlastňováním. Verše jako náhlá procitnutí, propasti, koncentrát toho jinak nedostupného. Zkušenost, zpřítomňující skryté, aniž by je skrytosti zbavovalo. Poezií jsem se stal a i díky poezii slovenských básníků znovu stával dospělejším. Mrzí mě, že z důvodu stopáže jsem ze scénáře nakonec musel vyřadit pasáže z textů Dominika Tatarky či Rudolfa Slobody, stejně jako řady autorů současných (Balla, Kepplová, Krištúfek, Kucbelová, Madro…), u nás v posledních letech vydávaných v překladech zejména v nakladatelství Větrné mlýny.

I když je termín vysílání pořadu spojený s výročím rozdělení Československa a vznikem dvou samostatných států, nechtěl jsem se k této dějinné události vztahovat konktrétně. I tato skutečnost je však prostřednictvím osobních okolností, vztahů a odkazů v próze i v poezii přítomná. Nejen rozpomínáním na minulé, ale i bolestnou současností. Třeba v cestopisném deníku Martina M. Šimečky:

Do hor jsem se vydal bez přípravy, bez plánu a bez cíle. (…) Chtěl jsem být sám, chtěl jsem se trochu zbavit smutku, který mě zavalil jako ty pytle s pískem, které obyvatelé Oděsy vrší proti ruským raketám. 
Martin M. Šimečka

Neměl jsem cíl, plán ani mapu, protože válka na Ukrajině mi připomněla to, co vím od mládí, ale často na to zapomínám: jedním z klíčových principů bytí je náhoda. Chci-li jí vyjít naproti, nesmím mít plán. Bylo jedenáct hodin ve středu 8. června. (…) Do slovenských hor mě vyhnala válka na Ukrajině, byla to zoufalá odpověď člověka bezmocného proti tak obrovské přesile zla. (…)

Potáceli jsme se noční Dobrou Vodou ke zbrojnici, když se Martin zastavil, ukázal na domy a řekl mi: ,Podívej, co uvidíš.‘ Některé jsou prázdné, všiml jsem si. ,Správně. Slovensko je příliš velké pro tak málo lidí, nedokážeme mít tuto zemi pod kontrolou. Poloprázdné vesnice a špatné silnice. Je nás příliš málo.‘ Takovou úvahu o Slovensku jsem ještě neslyšel. ,To mi říkají Korejci, se kterými spolupracuji,‘ řekl Martin. ,Považují nás za chudáky, kteří si nevědí rady s příliš velkou zemí.‘“

 A obdobně se stále živá minulost i přítomnost promítá v básních Dany Podracké:

(…)

cestujem s vnúčatami domov
Do kupé pristupujú ukrajinská matka s dcérou
Dievča si odmieta vyzliecť vetrovku,
cíti sa bezpečnejšie, keď je zazipsovaná
Vlak vchádza do tunela
Vnuk má na krku obojstranné svietiace pero
Z jednej strany hrot, z druhej baterka
Osvetľuje naše tváre v okne
Nedokážem sa zbaviť predstavy,
že v tme sa tiesnia tí, ktorým treba zatlačiť viečka
Tá nepoučiteľnosť! Tá hanba!