Válka, ničení a zabíjení prostoupí celým vaším životem, tělem a myslí. Rima Najdi vystoupila na Pražských křižovatkách
Strach uložený v kolektivním vědomí zkoumá hlavní postava německo-libanonské inscenace Happy New Fear, kterou vytvořila režisérka Rima Najdi. Hlavní postavou multimediální performance je Madame Bomba, která pátrá po svém milenci, po cizinci, který existuje v našem vědomí a z něhož máme všichni strach.
Rima Najdi pochází z Libanonu, kde v Bejrútu vystudovala divadelní akademii. Později pokračovala na Tisch School of the Arts v New Yorku. S inscenací Happy New Fear hostovala na festivalu Pražské křižovatky.
Jak vaše performance vznikla?
Čtěte také
Inspirace pro vytvoření inscenace Happy New Fear přišla po zrealizování pouliční intervence nazvané Madame Bomba. Jednalo se o happening v ulicích Bejrútu. Zakládal se na tom, že jsem si na sebe oblékla maketu bomby, nasadila si na obličej masku a do ulic jsem tak vešla jako falešná sebevražedná atentátnice. Chtěla jsem tímto způsobem upozornit na to, o čem se u nás v Libanonu nemluví, ale co je všudypřítomné v naší mysli – a to je strach ze smrti. Postava Madame Bomba vznikla v době, kdy zintenzivnily bombové útoky sebevražedných atentátníků. Tuto svou intervenci jsem nazývala protestem. Zaznamenala jsem to na video a šířila přes internet. Na základě toho se na mou hlavu snesla celá řada reakcí – pozitivních a zároveň velmi negativních, doslova agresivních. Různí lidé mi vyhrožovali i smrtí. Některé z těchto komentářů jsem proto následně zapracovala i do úvodu inscenace Happy New Fear. Její realizaci předcházela studie, kterou jsem napsala a nazvala „Špatné dívky arabského světa“. Tato studie byla textovým materiál a tudíž také východiskem pro inscenaci Happy New Fear, která měla být cestou k napravení jména postavy Madame Bomba.
Ráda bych se chvíli zdržela právě v Bejrútu a u událostí, které vás přiměly zrealizovat pouliční happening Madame Bomba. Mohla byste tuto vaši osobní zkušenost přiblížit?
Narodila jsem se a vyrostla v Libanonu. Později. V Bejrútu jsem se stala politicky aktivní. Když člověk žije v zemi, jako je Libanon, tedy v zemi, která neustále prožívá nějaké konflikty, ať už s Izraelem nebo uvnitř sama sebe ve formě občanské války, tak vás to ovlivní. Válka, ničení a zabíjení pak prostoupí celým vašim životem, tělem a myslí. Usadí se to ve vás. A usazuje se to tak i ve společnosti, v kolektivním vědomí. Občané Libanonu si tak vybudují sebezáchovný reflex a snaží se fakt všudypřítomného nebezpečí a nejistoty vytěsnit také tím, že o tom nemluví. V jeden moment jsem si uvědomila, že už toho nechci být součástí. Proto jsem z Libanonu odjela. Nicméně i přesto jsem se do své rodné země opakovaně vracela a prožívala dilema. Víc a víc jsem si uvědomovala, jak se země, lidé a také Bejrút mění, jak se k sobě lidé navzájem nehezky chovají, jak velké jsou ekonomické rozdíly mezi jednotlivými vrstvami... a do toho všeho ještě vybuchovaly bomby v ulicích. To byl moment, kdy jsem se rozhodla vytvořit postavu Madame Bomba, abych lidi donutila se nad situací, ve které žijí, zamyslet a aby se o ni otevřeně začalo mluvit.
Čtěte také
Jak na postavu Madame Bomba reagovali lidé v ulicích Bejrútu?
Happening jsem zahájila ještě za bílého dne na velmi frekventovaném místě Bejrútu. Lidé se mě vůbec nebáli. Měli z toho spíše legraci. Fotili si mě, sahali na falešnou bombu, kterou jsem měla připevněnou na těle, dokonce ani policisté nebrali mou přítomnost v potaz. Atmosféra a nálada se ale změnila ve chvíli, kdy jsem z veřejného prostranství začala vstupovat do odlehlých ulic. Když se setmělo, lidé ve vztahu ke mně začali být více agresivní. Nepřekvapilo mě to. Každou reakci jsme vítala, protože jsem si moc dobře uvědomovala, že to, co dělám je problematické a může to lidi vyprovokovat. A mým cílem bylo vyprovokovat reakci, vyprovokovat je k zamyšlení.
Inscenace Happy New Fear je audiovizuální performancí, ve které má video a zvukový designe stejně tak důležitou roli, jako vaše performativní akce. Co pro vás jako performerku tyto složky znamenají, případně co symbolizují?
Když tvořím na jevišti, přemýšlím o něm jako o prostředí, které spoluvytváří různé komponenty. Zvuk i hudba vznikaly ve vztahu k textu. Obě umělkyně mu velmi dobře porozuměly a jeho význam svým hudebním i vizuálním způsobem doplnily. Potěšilo mě, jak rychle a osobitě pochopily podstatu něčeho, v čem nikdy nežily a co osobně neznají. Zvukový designe, obraz i slovo mají v inscenaci stejnou sílu. Těmito výrazovými prostředky chceme ukázat, jak prožívá strach a násilí jednotlivec.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
