Válka je abnormální situace. Kdo byly poválečné „vlčí děti“ v krvavých zemích východní Evropy?

Román Jmenuji se Maryte pro nakladatelství Odeon přeložila Věra Kociánová|foto:Nakladatelství Odeon

Jak jste vůbec na téma „vlčích dětí“ narazil?

Předtím jsem o „vlčích dětech“ nikdy neslyšel, stejně jako většina obyvatel Litvy. Za časů Sovětského svazu to bylo zakázané téma. Možná s tím byla obeznámena starší generace, protože po druhé světové válce sami potkávali tyhle německé děti, které přicházely přes řeku z východního Pruska do Litvy, aby našly nějaký způsob jak přežít, najít jídlo, přístřeší, cokoli. Pak jsem naštěstí potkal Ričardase Savickase, který mi pověděl, že jedním z „vlčích dětí“ byla i jeho matka. Později jsem se setkal i s ní, hodně jsme hovořili a já byl doslova šokován syrovostí jejího příběhu. Bylo to pro mě zcela nové, bylo to bílé místo v historii. Začal jsem číst všechno, co se k tomu dalo najít, a sešel jsem se s dalšími lidmi, kteří byli jako malí „vlčími dětmi“.

Pracuji pro jednu produkční společnost, která připravuje nejen film do kin, ale i pořady pro televizi. A Ričardas se zajímal, jestli bychom nechtěli o jeho matce něco natočit. A protože to byl pozoruhodný příběh, rozhodli jsme se napsat filmový scénář. Jenže film je nákladná záležitost, pořád něco chystáte, ale jinak se nic neděje. A tak jsem se nakonec rozhodl napsat knihu.

Čtěte také

Vlčí děti. Příběh sirotků, jimž poválečná nenávist vzala vše

Na film jsem se ptala i proto, že vaše kniha je psaná specifickým stylem: minimalistickým s krátkými větami a krátkými kapitolami, jako kdybyste chtěl po každém obrazu udělat střih. Proč jste se rozhodl to napsat právě takto?

Moje první knihy byly sbírky poezie. A když píšete poezii, uvědomíte si, že je třeba používat jen úplně nezbytná slova. Takže můj minimalistický styl se neodvozuje pouze od filmového vidění, ale i od básnického vyjádření. Další věc je, že mám děti a vím, jakým způsobem čtou i jaké knihy se jim líbí. Často jsou to ty, kde je víc obrázků než textu. Takže se svým psaním snažím vytvářet obrazy, trochu jako ve filmu, nebo kompozici jako v komiksu. Chtěl jsem napsat knihu, kterou lze přečíst velice rychle. Tou dobou se o tom tématu moc nevědělo, tak jsem chtěl, aby se kniha mezi lidmi rozšířila.

Název knihy je Jmenuji se Maryte, což je první věta, kterou se naučí jedna z protagonistek v litevštině. Byl to hned první název, který vás napadl, nebo jste přemýšlel i o dalších?

Už si nevzpomínám, ale možná jsem chtěl knihu původně pojmenovat „vlčí děti“. Nakonec jsem se rozhodl pro Jmenuji se Maryte, ale v některých překladech se moje kniha jmenuje také Ve stínu vlků. Britský nakladatel mi řekl, že můj název funguje dobře po přečtení knihy, ale není to ten chytlavý titul, díky kterému po knize sáhnete v obchodě. Nicméně v Litvě má ten název i další konotace. Maryte je z dnešního pohledu už téměř archaické jméno, ale po druhé světové válce bylo naopak velmi obvyklé a právě proto si tak Renata říká. Na první pohled by se mohlo zdát, že půjde o nějakou sentimentální nostalgickou retro love story. Takže to byl možná dobrý krok, i když trochu matoucí. Teď je ale kniha v Litvě poměrně známá, je zařazená i do doporučené četby na středních školách, což mě potěšilo.