Vajíčková obroda

Vejce je symbolem zrození, něčeho, co přichází, co se teprve rodí, a i lidé vyjadřující nespokojenost hodem vajíčka vyjadřují především víru v budoucnost. Nakonec neházejí zatím odporné pukavce, nýbrž výhradně vejce čerstvá.

Předseda sociální demokracie má nyní dvě možnosti volby. V první, která je mu kvůli nervózním bezprostředním, ale také zbrklým reakcím přisuzována jako vlastní, vidíme nabubřelého politika, vztekle kopajícího do vajíčkových plat, potažmo do nespokojených voličů.

Je to politik, jemuž je cizí jakákoliv sebereflexe, neb je pevně přesvědčen o tom, že dělá vždy a za všech okolností dobrou a lidu konvenující politiku. Takový muž se nemůže nad létajícími vejci ani pousmát, natož aby je začal brát vážně jako legitimní a vlastně milý symbol reflexivního protestu. Protože konec konců: lepší je když házejí, než kdyby byli lhostejní a nezajímali se. I negativní vztah je pořád vztahem.

Druhá možnost míří přesně opačným směrem. Vajíčko, tento univerzální symbol zrození, probudí v politikovi dříve zasutý sebezpyt a začne se ptát, proč mě tihle lidé vlastně nemají rádi. Co přesně jim vadí, a jak silné to musí být, když věnovali tolik času na to, aby se přes internet sami od sebe spojili proti společnému nepříteli? A co tedy mohu udělat, abych se jim přestal hnusit?

Z hlediska jednoduché politické taktiky je schůdná i první cesta Paroubkova zatuhlého odporu proti vejcím: příznivce neodradí, ba naopak, a protestující stejně nepřesvědčí o opaku. Jen je trochu směšná.

Z pohledu širší politické strategie, která kromě počtu získaných hlasů zahrnuje i obecnější význam politikova jednání a myšlení pro společnost, je přínosnější cesta druhá. Jen politik, který se nebojí poklonit a také využít obrodnou sílu letícího vajíčka k osobní proměně, je mužem na svém místě. Mužem, jehož politickým plánům a ideám má teprve potom smysl naslouchat.