Václav v negližé

Konflikt se odehrává na rovině politické a kulturní. Proti sobě stojí na jedné straně křídlo Boleslava a Drahomíry prezentující pragmatický, nacionalistický, ale poněkud krvavý a barbarský postoj, oproti tomu ryze křesťanskou politiku lásky a smíru představuje kníže Václav a jeho "bába" Ludmila. Režisér Pokorný se snažil uchopit Tylovo drama s nadhledem, demytizovat postavu svatého Václava a celý příběh z úsvitu českých dějin. Zvolil zesměšňující pohled mířící především na knížete Václava ve snaze setřít z jeho osobnosti nimbus, pro režiséra zřejmě nadbytečný nebo falešný. Tento pád z výšin přímo "na pozadí" se promítá do herectví, kostýmů i scénografie.

Již kompozice scény postavě knížete nepřeje. Trůn, či spíše titěrná stolička, je umístěn poněkud stranou. Pozornost přitahuje centrální portál a především mohutná stupňovitá konstrukce evokující prostředí senátu či soudní síně, jež však zůstane celkem nevyužitá, ba dokonce ke konci překáží. Bílé podvlékačky, ve kterých se Vladimír Javorský jako kníže Václav v části inscenace pohybuje, mu příliš důstojnosti nedodají. Samotná útlá a vysoká postava Vladimíra Javorského, jehož mladistvé rysy obličeje ještě zdůrazňuje paruka se světlými loknami, nahrává parodickému vyznění. Obraz dokreslují ještě sošná, někdy přehnaná či patetická gesta a výkřiky.

Krvavé křtiny aneb Drahomíra a její synové|foto: Viktor Kronbauer

Václavovou protihráčkou je Drahomíra Taťjany Medvecké představená jako silná žena, rozená energická politička. Její postava je však podána velmi jednostranně, bez náznaku jakékoliv drobnokresby. Podobně se představuje i Ludmila Ivy Janžurové, která svou roli víceméně odslabikuje. Na rovině čisté karikatury a parodie jsou interpretovány postavy německého krále Jindřicha (Michal Slaný), který se svým výstupem pro změnu prochechtá, sluhy Tyra (Petr Motloch) a především pohanského kněze Česti (Bronislav Poloczek), jenž silně připomíná do Čech zbloudilého Obelixe.

Snaha o parodii ale není důsledná. Původní tragédie je sice zlehčena, přesto nejde o komedii. Vážně míněné promluvy se střídají s parodickými výstupy nejhrubšího zrna. Vzpomeňme scénu, v níž nevinná Velena umírá ve velmi divokých křečích, dlouze se zmítajíc mezi umělohmotnými stromky. Takových míst, připomínajících scénky z vánoční besídky, je bohužel vícero. Vzápětí však následuje patetický dialog myšlený zcela vážně. Navíc archaická čeština, sošná gesta, dlouhé promluvy i nefunkční scénografie přispívají k tomu, že se na jevišti po dlouhé chvíle nic neděje a inscenace ztrácí rytmus.

Zmiňme ještě závěrečnou scénu, ve které Václav vstupuje do křesťanského nebe. Děj se z předscény po delší době přesouvá na jeviště. Působivě okostýmovaní světci (bohatě řasená zlatá roucha) sdílejí prostor se vším, co už v inscenaci nebude potřeba. Nebe tedy připomíná skladiště: ještě jednou se setkáme s konstrukcí z prvního dějství, poházenými umělohmotnými stromečky a zelenými koberečky (trávou) včetně mrtvé Veleny. Na tomto pozadí se všechny postavy rozmisťují do živého obrazu, apoteózy svatého Václava. Co na tom, že tento oslavný hold se zbytkem inscenace vůbec neladí!