Václav Brožík v současném nasvětlení

28. únor 2003

Cesty dopředu bývají cestami nazpět. Kdy už by měla tato taoistická prostopravda platit spíše než dnes, za postmoderních časů "konce dějin umění"? Otáčíme se nazpět, hledaje v minulosti smysl a hodnoty, propojení etického s estetickým. Ať už nalézáme obojí či jen jedno z toho, případně jen zdání stejného úhoru, jako je ten dnešní, jisté je, že výstavní síně sázející na reinkarnaci druhdy překonaného, avantgardami do propadliště dějin odkázaného modelu iluzivního, povýtce alegorického realismu dnes mohou snadno profitovat.

Plno bylo počátkem loňského roku ve Valdštejnské jízdárně na retrospektivě Maxe Švabinského, plno je dnes v těchto prostorách na Václavu Brožíkovi. Návštěvníci si o víkendech bezmála šlapou na paty, zatímco výstavní síně se soudobým uměním často zejí po vernisážích prázdnotou. Lze to snad chápat jako časovou prověřenost díla tvůrce - klasika, který ve své době zazářil jako jedna z nejslavnějších osobností české malby, v "historickém žánru" byl na domácí půdě nepřekonatelný a ve svém druhém domově, Paříži, byl zvolen členem francouzské Akademie a vstoupil tak mezi "čtyřicet nesmrtelných", což se nepodařilo žádnému jinému českému umělci předtím ani potom? Nebo jde o zaslouženou rehabilitaci umělce, jenž byl vzhledem k progresivním a avantgardním tendencím počátku minulého století nezaslouženě nazýván "akademickým" a "konzervativním"? Tím, který "nikdy nepřekročil společenské normy a umělecké konvence poslední čtvrtiny 19. století" a jenž se ještě stačil dočkat tvrdých odsudků ze strany mladé generace v době, kdy nastal příval nových uměleckých myšlenek a podnětů? Anebo jsme prostě my diváci unaveni jak soudobými výtvarnými provokacemi, tak klasickými avantgardními výboji a chceme se vracet k "prověřeným" podobám krásy ve smyslu vkusu, který naplňuje minulá schémata a zpodobuje rovněž dobové názory a teze? Jisto je, že avantgardám se hozená rukavice "osvobozeného umění" vrací a ony - dnes stejně tak relativizované jako umění předchozích epoch - ji z pochopitelných důvodů již nezvedají.

Dílo Václava Brožíka

Současný, a nejen český, milovník výtvarného umění má jistě nárok na takovouto velkorysou Brožíkovu malířskou retrospektivu, tedy i na jeho výtvarnou interpretaci národní minulosti. Má nárok vidět reprezentativně monumentální historická plátna (studii k jeho nejznámějšímu obrazu Mistr Jan Hus na koncilu kostnickém nebo Defenestraci) či malířský portrétní panteon osobností české společnosti 19. století, jakož i krajiny, kostýmní žánry a vše zbývající z oněch 148 na výstavě zastoupených obrazů.

Václav Brožík: Portrét francouzské dívky

Přezíravé postoje, kterým bylo umělcovo dílo téměř století vystaveno, jsou nyní pochopitelně a po právu nahrazeny současnou vůlí k nezaujaté interpretaci. Bude-li však onen dnešní divák Brožíkovu tvorbu znovu hodnotit obdobně jako někteří naši předkové před stoletím, tedy jako dílo svou podstatou měšťácké a akademické, svým výrazem pak anachronicko-romanticky patetické, přílišnou akcentací detailů popisné až "literární", popřípadě přemrštěně loajálni ke společenským hegemoniím, je to jeho nezadatelným právem.

Výstavní projekt (tedy výstavu a doprovodné programy) jsem zajisté uvítal. Osobně jsem však pro osvětlení, leč nepřesvětlování. Dílo Václava Brožíka (1851-1901) čeká na diváka počátku 21. století až do 4. května.

autor: Jaroslav Vanča
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.