V zimě minus třicet, v létě medvědi. Sibiřské zápisky Sylvaina Tessona
Výběr z pozoruhodné knihy francouzského spisovatele a cestovatele Sylvaina Tessona V sibiřských lesích uvádí od 8. června stanice Vltava v rámci řady Dopolední četba.
„První jarní den, obloha je vymetená a já odcházím do lesa. Stoupám podél zamrzlé řeky, která ústí do jezera pět set metrů severně od chaty. Osamělost přírody se setkává s tou mojí. A naše dvě osamělosti si navzájem potvrzují svou existenci.“ Francouzský spisovatel Sylvain Tesson (1972) si slíbil, že před čtyřicítkou prožije nějaký čas jako poustevník v lesích. Unaven velkoměstskou Paříží s touhou oprostit se od civilizovaného života strávil tedy půl roku v chatě na pobřeží Bajkalského jezera. Nejbližší vesnice vzdálená sto kilometrů, sousedé žádní, žádné příjezdové cesty, návštěvy jen občasné. Jak autor poznamenává: „V zimě kolem třiceti stupňů pod nulou, v létě medvědi procházející se po pobřeží, zkrátka ráj.“
Z této zkušenosti vznikla kniha V sibiřských lesích. Ve Francii získala prestižní ocenění Prix Médicis v kategorii esejistické literatury, v Česku je to zatím první autorova kniha (a chystá se další), která vyšla v překladu Tomáše Havla a zásluhou nakladatelství Garamond.
Sylvain Tesson je spisovatel, ale také (ne-li zejména) cestovatel a dobrodruh. Už stihl přejít pěšky asijské stepi i Himálaj, účastnil se archeologických expedic, prošel trasu uprchlíků ze sibiřských lágrů. Cesty podniká na vlastní pěst, bez jakéhokoli „sponzorského humbuku“. To byl i případ pobytu na Sibiři. Pro Tessona to byla příležitost být sám se sebou. „Konečně se dozvím, jestli mám nějaký vnitřní život,“ píše hned v úvodu knihy. S sebou si do dobrovolné pustiny vzal bedny knih, doutníky, vodku a sešity, do kterých si zapisoval, co ho napadalo. V tichu a samotě filozofuje nad knihami, životem ve společnosti i nad svobodou.
Jak píše v recenzi knihy Eliška Kozáková, „Tessonův sibiřský deník není dojemná zpověď pokorného muže oddaného přírodě… Je to experiment intelektuála, který chce nalézt sám sebe a mít čas na své knihy a básně, rád se utápí ve svých myšlenkách, s potěšením je zajímavě formuluje. S kritickým odstupem se sám analyzuje, sebe sama učinil předmětem pokusu. Ještě kritičtěji než vlastní osobu však hodnotí civilizaci obecně, lidstvo jako celek. Zazlívá mu panovačné nakládání s přírodou a bezohlednost, s jakou si z ní bere, co se mu zamane.“
