V Tokiu jsou domy jako spotřební materiál, vydrží jen šestadvacet let. Teprve teď se tam začíná mluvit o recyklaci, říká architekt Jan Vranovský

9 fotografií

Japonské manga komiksy a animé sledoval Jan Vranovský spolu se svým bratrem ještě v době, kdy se na českém trhu nedaly tak jednoduše sehnat. K osmnáctým narozeninám pak od rodičů dostal letenku do Japonska a tento pobyt ho inspiroval ke studiu japanologie na Filozofické fakultě. Brzy ale zjistil, že filologem být nechce. Lákal ho spíš svět designu, umění a východní estetiky. Tak započala jeho cesta přes pražské ČVUT na libereckou Technickou univerzitu. Magisterský stupeň pak odjel díky stipendiu studovat na Tokijsou univerzitu.

Když z hůlek vznikne pavilon

Jak ve Vizitce řekl, v japonském školním ateliéru se jinak dělalo úplně všechno. Studenti zde pracovali s takzvanými emergentními jevy, mezi které patří například, bubliny na hladině vroucí vody anebo písečné duny. „Chodili jsme do přírody a hledali, jestli se tyto jevy nedají využít v architektuře,“ vysvětluje. Daly. Na podobném principu tak stál například absolventský projekt z jídelních hůlek. Hůlky chrlil přístroj, na jehož vývoj v rámci následování řemeslné tradice Jan Vranovský a jeho spolužáci dohlíželi. „Jídelní hůlky jsme nechali náhodně spadnout na sebe, vytvářeli jsme chuchvalce a neuspořádané struktury se specifickými vlastnostmi. Nakonec jsme z toho postavili pavilon. Tento princip pak použil i slavný japonský architekt Kengo Kuma při řešení interiéru jednoho mrakodrapu v severní Americe.“

Jan Vranovský, Tokio|foto:Jan Vranovský

V Japonsku prošel Jan Vranovský dvěma architektonickými ateliéry - Juna Aokiho a Kaza Jonedy. Poslední roky před odjezdem zpět do České republiky, kde nyní také vyučuje na liberecké architektuře, si pak spolu se svou tchajwanskou ženou založil značku VVAA. Po profesní stránce jej s ohledem na ekologii nejvíce zajímají rekonstrukce. „Recyklace je velké téma konečně už i v Tokiu, což je město hyper metabolismu. Domy jsou tu něco jako spotřební materiál, jejich průměrný věk je 26 let, takže město se kompletně promění třikrát za život. Tokio se v této věci dělí na dva proudy, jeden je pro zastavení plýtvání materiálem, druhý říká, že by se tento způsob stavby měl podpořit, protože má výhody. Je ovšem třeba začít mluvit o cirkulaci myšlenek i materiálu. Přesně tohle téma se zkoumalo i na benátském bienále, kterého jsem se jako fotograf japonského pavilonu zúčastnil.“

Čtěte také

Demolice ikonické obytné věže Nakagin v Tokiu. Jednotlivé části stavby si rozeberou muzea a privátní sběratelé

Ve Vizitce ale detailně mluvil i o tom, jak těžké je nejen pro Evropana dostát nárokům na roli ve firemní hierarchii; pravidla, která sice nejsou nikde napsaná, ale stále jsou vzhledem k historickým zvykům ve společnosti přítomná, nutí například lidi setrvávat nesmyslně dlouho v kanceláři. Tématem rozhovoru bylo i fotografování, jemuž se Jan Vranovský začal více věnovat právě po příjezdu do Japonska. Nakonec se mu podařilo úspěšně vyfotit i v podstatě nezachytitelný komplex v městečku Tokamači, jenž spíš než solidní domy připomínal souhrn fragmentů.