V Sedláčkově bohémském reji tváří

Sedláček nakonec zcela nepronikl do jádra žánru, jemuž se trefně říká dokudrama, jak si svého času sám přál; ne snad, že by to nešlo, nýbrž proto, že vytvořil žánr svůj, žánr vlastní: filmové vyjevování cest, kudy skutečně chodí historie a které nemůžeme vidět, dokud nevidíme tváře aktérů. V jejich tvářích, ani ne tak v situacích, se dějí dějiny!

Sedláčkovy „tváře historie“ se vrátily v novém seriálu Bohéma, líčícím složité morální volby českých herců za protektorátu, které sepsala Tereza Brdečková. Princip je ale pořád stejný - dát historii znovu tváře a v nich pak číst i vidět samy sebe.

A tak logicky podobně jako v Českém století vše stojí na hercích, což má v Bohémě i krásnou ironickou rovinu, protože na hercích to bylo i tehdy, kdy se národ chtěl cítit hrdě a zároveň se toužil bavit a na chvíli zapomenout.

Čtěte také:

Michal Dlouhý v roli Zdeňka Štěpánka toto napětí ztělesňuje charismatickým způsobem, jeho tvář je ikonou série, Tváří tváří. Jaroslav Plesl se v kůži filmového magnáta Miloše Havla zabydlel rovněž až bytostně: realista a přitom bonviván s idealistickým cítěním. Takto by se dalo pokračovat dál, jenže o jednotlivé výkony - lepší, či horší - nakonec zase tolik nejde. V centru hry o život, o smrt, o slávu a o dobrou pověst stojí bohémský rej masek, pod nimiž ve vypjatých situacích vykukují lidé.

Nikdo není jen doopravdy, nikdo není jen maska a všichni se na jevišti dějin pereme s tím, co ve které chvíli jsme, chceme či musíme být.

Bohéma tyto posuny mezi svobodou a nesvobodou rozkrývá velmi přesvědčivě. Možná i proto, že režisér Sedláček tím vrací svůj dluh hercům, o nichž trochu skepticky a arogantně říkával: co po nich chceme, jsou to jenom herci...

Ano, jenom herci, žádní čistí morální hrdinové. Jsme jenom herci na jevišti dějin a všichni často musíme volit, aniž bychom chtěli. Jen některým z nich je při tom trochu lépe vidět do tváře jako v Bohémě Roberta Sedláčka.