V Republice Štěstí není snadná inscenace

24. leden 2014

Divadlo Letí uvedlo českou scénu novinku Martina Crimpa V Republice Štěstí, která vzbudila rozruch už při světové premiéře. Provokativní obsah a experimentální forma zaujaly překladatele Jakuba Škorpila i režisérku Martinu Schlegelovou. Recenzi připravila divadelní publicistka Jana Soprová.

Crimpova hra si bere na mušku zvláštní schizofrenii dnešního světa, jeho paradoxy, které se odrážejí jak ve vědomí jednotlivců, tak v image celé společnosti. Zároveň ukazuje život jako jakousi zvláštní hru bez pravidel. Crimp si zcela volně pohrává s nejrůznějšími žánry, a úmyslně mate. Vše co, je řečeno, je třeba brát ve velkých uvozovkách – včetně základního tvrzení, že na lidských vztazích a fungování jedinců jak v rámci rodiny, tak v celé společnosti, není nic politického. Neboť celá tato hra je výrazně politická.

Crimp jako Dante 21. století

Jestliže ji jeden z anglických kritiků nazval pokusem o novodobou Božskou komedii, nabídl tak zároveň klíč k možnému pochopení autorova záměru. Osm postav v jednotlivých částech směřuje z pekla přes očistec do ráje. Nicméně, Ráj, který se nabídne v závěru, je velmi podivný, lidé se v něm stávají artefakty, dobrovolně uvězněnými v uměle vytvořeném ideálním světě.

Taková normální rodinka ve své karikatuře

V první části pod názvem Rozklad rodiny, se ocitáme u vánočního rodinného stolu, kde jednotliví členové odkrývají své charaktery, své sny, nenávisti, sobectví, a hlavně výrazný sklon ke konzumentarismu. Každý vězí uzavřen ve svém egu, neschopen překročit vlastní stín. Je to zvláštní sbírka postav, které jako by si hrály na normální život, ale zároveň jej mimovolně karikovaly. To nejvýrazněji akcentuje obsazení nejstarší generace. Děda Terry Dušana Sitka si vytvořil vlastní svět, kterému uvěřil natolik, že zapomíná na svou roli celoživotního outsidera. Svou nemohoucnost ventiluje machistickými řečmi o potenci a naučenou legendou o svých někdejších pracovních úspěších. Svůj uzavřený svět má i babička Margaret Vladimíra Marka. Herec v jemné karikatuře ztvárňuje stárnoucí pěstěnou úspěšnou ženu, která se rozmarně projíždí taxíkem zdevastovaným městem a kochá se tím, že za tuto kratochvíli vyhodí více peněz, než co jeden dělník vydělá za celý týden.

Středostavovský manželský pár – těžkopádný Tom Tomáše Jeřábka a jeho nesnesitelně pozitivní, se vším smířená žena Sandra Natálie Drabiščákové se sveřepě snaží zachovávat dojem spokojené rodiny. Dvě povedené dcerušky si každá po svém hrají na revolucionářky, přičemž zcela samozřejmě počítají s podporou rodiny a komfortem. Debbie Natálie Řehořové, která čeká dítě bůhví s kým, vypouští z úst pouze fráze, její mladší sestra Hazel Hedviky Řezáčové, je zhýčkaný spratek, kterého baví zraňovat ostatní. Tahle vánoční konverzace je jen jakousi setrvačnou rituální hrou, až do chvíle, kdy sem nečekaně vtrhne agilní strýček Bob Richarda Fialy. Na pokyn své – dosud neviditelné ženy Madeleine – reprodukuje s lehkým úsměvem na tváři poselství rodině, v němž bezohledně zkritizuje nejen jednotlivé členy rodiny, ale v podstatě celé lidstvo.

Kritika kapitalismu u českého diváka nefunguje

03041494.jpeg

Příchod Madelaine Terezy Hofové, která se z mírně ošuntělé paničky jako mávnutím kouzelného proutku promění v dámu velkého světa, by se měl stát konfrontací, ale všichni ji překvapivě přijímají bez výhrad. Proč? Madelaine tu totiž funguje jako symbol manipulativní kapitalistické společnosti, kterou všichni tolerují. Obávám se ale, že tato kritika nepadne u českých diváků na úrodnou půdu. Po její velkolepé písni na závěr této kapitoly (hudba je dílem holandského skladatele Roalda van Oostena) volně přecházíme do druhé části Pět základních práv jedince. Identita jednotlivých postav se maže, stávají se lidským chórem, který v rytmizovaném přednesu vede dialog nad postavením lidí v současné společnosti, nad právem žít vlastní život, a zároveň neschopností toho dosáhnout. Neboť celý ten svět je naplněn příkazy, zákazy, dobrými radami, a jedinou možností, jak přežít a nezbláznit se, je nechat se dobrovolně manipulovat a stát se neidentifikovatelnou součástí celku.

Ráj bez hádek, problémů, bez lidí

V poslední části se ocitáme ve virtuální Republice štěstí. Dialog mezi Bobem a Madelaine odehrávající se v neurčitém barevně proměnlivém prostoru, ukazuje onu podivnou závislost na světě, v němž už není nic skutečného, ani samotní lidé. Jednotlivé postavy z první části vidíme za sklem nad jevištěm, a jejich obličeje jsou postupně pohlcovány tmou. Představa ráje jako virtuálního světa, v němž nejsou hádky ani problémy, ale není tu už nic lidského, je hrozivou a smutnou tečkou tohoto příběhu nepříběhu.

Inscenace je to bezpochyby zajímavá, i když pro vnímání diváka rozhodně není snadná. Můžete si užít její zvláštní atmosféru a třeba si odnést i pár zajímavých podnětů k zamyšlení.

autoři: Jana Soprová , Karel Kratochvíl
Spustit audio