V Praze zaznělo Verdiho Requiem. Pro mě je to skutečný zápas lidské duše s Bohem, říká bulharská sopranistka Krassimira Stoyanova

Čtěte také

Orchestr FOK uvede Verdiho Requiem. Autorovi šlo o příběh, který přesáhne dílo samotné, má hloubku a výpověď, říká dirigent Brauner

Verdiho Requiem je pro sopranistku mimořádně náročné dílo – technicky i
výrazově. Co pro vás tento part osobně znamená?

Nejdřív je potřeba říct, že Verdiho Messa da Requiem je modlitba. Opravdová modlitba. Není to opera v běžném slova smyslu, ale modlitba a zápas. Duchovní zápas. Vždy si to představuji tak, že před smrtí má každá duše své velmi těžké minuty, hodiny, někdy i dny. Každý má jiný život, jinou cestu, ale každý člověk, každá duše, se v určité chvíli musí „setkat“ s Bohem – s tím, který nás stvořil – a musí se vyrovnat s tím, co v životě udělala a co ne. A myslím, že to je nejtěžší situace vůbec: odpovědět si, byl jsem v životě dobrý? Nebo nebyl? Choval jsem se k lidem skutečně lidsky, opravdově?

Nechci teď mluvit o tom, kdo věří v Ježíše Krista, v Jehovu nebo v jiného Boha – mluvím o našem Stvořiteli. A ten okamžik je podle mě tím nejtěžším v lidském životě. Když toto dílo zpívám, nemohu se od těchto myšlenek odpoutat. Je to obrovská zodpovědnost.

Samozřejmě je to i technická výzva – a to nejen pro soprán, ale i pro mezzosoprán, tenor, bas. Všichni řešíme stejné problémy: problémy estetiky, jemnosti, vysoké kvality techniky, skutečné operní techniky. A zároveň musíme tuto techniku, emoce i krásu předat dál – jako modlitbu. Lidé, kteří přijdou do sálu, by to měli skutečně pocítit. Já mám vždy dojem, že koncertní sál se při Verdiho Requiem promění v chrám, v kostel – a to je nádherné. Toto dílo zpívám už šestnáct let a pokaždé jsem za to nesmírně vděčná. Pokaždé je to, jako bych ho zpívala poprvé. Neříkám si: „Tak, dnes znovu Requiem.“ Ne. Jak říkal maestro Riccardo Muti, když jsme s ním toto dílo zpívala: „Teď se jdeme modlit.“ A to je opravdu nádherný zážitek.

Krassimira Stoyanova|foto:Petr Chodura

Sopránový part v Requiem se pohybuje mezi extrémními výrazovými polohami – od dramatických momentů až po téměř modlitební intimitu v části Libera me. Jak hledáte rovnováhu mezi hlasovou jistotou a vnitřní pokorou, kterou toto dílo vyžaduje?

To je velmi zajímavá otázka. Nejprve je třeba vědět, že toto dílo Verdi napsal pro Terezu Stolzovou. Ta měla velmi zvláštní, mimořádně silný hlas a byla jednou z jeho nejoblíbenějších pěvkyň – navíc mu byla velmi blízká až do konce jeho života. Měla hlas, který dokázal být obrovsky mohutný – směrem nahoru i dolů – a zároveň jemný, elegantní, intimní. A Verdi psal přesně pro takový hlas. Přenést tuto představu na jiný hlas je nesmírně obtížné. Je to, jako by si člověk vždy oblékal „cizí hlas“ a přitom musel zůstat sám sebou. Ukázat autorovy myšlenky, ale vlastním hlasem. To je skutečně velká výzva. Naštěstí mám s Verdim velkou zkušenost – zpívala jsem už třináct jeho rolí. Znám jeho styl, jeho myšlení, jeho dokonalé belcanto i jeho dramatickou odvahu, vášeň a vnitřní explozi. A ta exploze není výbuch navenek, ale spíš jakási vnitřní imploze – silná, ale nezničující. Tyto emoce jsou v Requiem neuvěřitelně přesně zapsány. Někdy se říká – trochu s nadsázkou – že je to Verdiho nejkrásnější opera. A já v závorkách dodávám: jeho největším dílem byla také Casa di Riposo per Musicisti – domov pro staré hudebníky. Pro mě byl Verdi v tomto smyslu téměř anděl. Zpívat toto dílo a vést ho skrze vlastní tělo a duši k publiku je vždy nádherné.

Verdi byl především operní skladatel – jeho hudba je mnohdy dramatická, tělesná, hluboce lidská. Cítíte v Requiem Verdiho divadelní instinkt?

Verdi měl bezpochyby silný divadelní instinkt. Ale to, o čem mluvíme, není divadlo. Pro mě je to skutečný zápas člověka – lidské duše – s Bohem. Otázky „proč“, „mohl jsem být lepší“, „už nemohu“, „ještě mohu“. Tyto nevyrovnané emoce jsou naprosto skutečné. A Verdi je dokázal vyjádřit hudbou neuvěřitelně silně. Na konci zazní Libera me, Domine, de morte aeterna – „Vysvoboď mě, Pane, od věčné smrti“. V poslední, strašný den, kdy se Bůh vrátí jako soudce a ukáže nám, kam patříme – nahoru, nebo dolů. Zda budeme zničeni, nebo přijati v pokoji do ráje. Nikdy bych toto dílo nenazvala divadlem. Je příliš opravdové. A ještě bych chtěla říct: mnozí píší, že Verdi byl nevěřící. Pro mě osobně je to nesmysl. Podle mě byl jedním z nejhlouběji věřících lidí.

Zpívala jste tento part na nejvýznamnějších světových pódiích. Proměňuje se nějak váš vztah k Verdiho Requiem s časem, zkušeností, s jednotlivými životními etapami?

Rozhodně. S přibývajícími lety, s časem, se měníme – proměňujeme se. Životní zkušenost nám postupně ukazuje, kde vlastně leží pravda. A samozřejmě se to okamžitě odráží i v naší práci. Mohu s vděčností říct, že se „moje“ Requiem mění. Nevím, jestli se to týká hlasové techniky nebo samotného zvuku, ale pro mě jako pro člověka se mění čím dál víc. Cítím ho stále hlouběji ve své duši. A to je pro mě nesmírně důležité. Jak už jsem řekla – je to pro mě modlitba.

Krassimira Stoyanova|foto:Petr Chodura

Jak probíhaly zkoušky v Praze? A souzníte s pojetím dirigenta Tomáše Braunera?

Setkáváme se ve chvíli, kdy ještě na výsledném tvaru pracuje. A je to nádherné. Jsem nesmírně šťastná, že mohu zpívat v Praze – je to vlastně můj zdejší debut. V tomto úžasném sále, s nádhernou akustikou, vnitřní architekturou, výmalbou, výzdobou… Je to skutečný zážitek. Orchestr FOK je skvělý, kolegové (Ester Pavlů, Pavel Černoch a Patrick Zielke) výborní a maestro také. Věřím, že když dnes zůstaneme klidní a dobře se pak vyspíme – a spánek je pro nás zpěváky opravdu velmi důležitý – podaří se nám krásné koncerty.

A moje poslední otázka: Slyšel jsem, že jste na začátku své kariéry působila také ve Slezském divadle Opavě? Jak na tuto dobu vzpomínáte a jakou roli sehrála ve vašem dalším uměleckém vývoji?

Byla to pro mne velká zkušenost. Byla jsem tam pět měsíců a upřímně řečeno – o zpívání jsem tehdy vlastně skoro nic nevěděla. Ale byla jsem šťastná, že mohu zpívat. A moje první role – můj Bože – to byla z mé strany velká troufalost. Violetta Valéry ve Verdiho La traviatě. Když si na to dnes vzpomenu, úplně se třesu. Zpívat takovou roli bez techniky, bez zkušeností, bez skutečných znalostí… To bylo opravdu šílené. Ale asi mne tehdy zachránila láska ke zpěvu a k opeře. Vzpomínám si velmi dobře na město i na lidi – byli nesmírně milí. Nebylo to pro mě jednoduché období, ale naštěstí jsem tam byla s manželem. Byli jsme si vzájemně oporou. A je pro mě velmi dojemné a vlastně krásné, že lidé, kteří mě tehdy slyšeli v opavské opeře, za mnou třeba dnes přicházejí do Mnichova, Vídně nebo jinam po Evropě, kde zpívám. Přijdou za mnou po představení nebo koncertu a řeknou: „Slyšeli jsme vás tehdy v Opavě!“ A já si říkám: můj Bože, tehdy jsem opravdu nebyla dobrá zpěvačka. A přesto si mě zapamatovali, něco v tom slyšeli a vzpomněli si na mě. To je nesmírně milé, lidské a dojemné. A já za to ze srdce děkuji.