V Paraguayi nás pořád obklopují nějaké zdi, říká režisér Martinessi, autor slibného debutu Dědičky

Dědičky vyprávějí příběh dvou stárnoucích přítelkyň Chely a Chiquity, které se narodily do bohatých poměrů, ale teď kvůli finanční tísni musejí rozprodávat svůj majetek. Jedna z nich jde nakonec kvůli dluhům do vězení a druhé, zakřiknuté Chele, se nečekaně otevřou nové životní obzory…  Civilní film na festivalu Berlinale získal Stříbrného medvěda za nejlepší ženský herecký výkon a cenu Alfreda Bauera pro film, který posouvá hranice filmové řeči, stejně jako řadu domácích latinskoamerických cen.

„Po dlouhou dobu, během diktatury mezi lety 1954 a 1989, v Paraguayi žádná kinematografie neexistovala. Dnes se u nás natočí nula až čtyři celovečerní filmy ročně. To nevypadá jako mnoho, ale když vezmeme v potaz, že nemáme filmový institut, filmotéku ani finance, tak je to hodně,“ říká Marcelo Martinessi ve vltavských Reflexích. „Samozřejmě s tím bojujeme a myslím a doufám, že právě film Dědičky pomůže protlačit zákon, který je momentálně v parlamentu. Jakmile nám tento zákon přinese normální financování, budeme schopni točit mnohem více filmů.“ Část rozhovoru z vysílání vám nabízíme i v přepisu:

To je zajímavé, že to říkáte ve spojitosti právě s filmem Dědičky, který se částečně odehrává ve vězení a objevuje se v něm také queer téma. Nepovažovala ho paraguayská vláda nebo diváci za kontroverzní?

Nemyslel jsem si, že by v tom mohl být problém, ale byl. Měli jsme dostat cenu od senátu a více jak polovina senátorů odešla, protože nám žádnou cenu dát nechtěli. A další senátoři na nás zase křičeli: „Proč dáváte cenu lesbám! Ať si ta banda starých leseb jde jinam!“ A podobné věci. A podle mě to odráží smýšlení velké části obyvatel. Když jsem natáčel Dědičky, pořád jsem myslel na ten pocit, který nás všechny v Paraguayi ovládá. Člověk se neustále cítí jako ve vězení, nejenom v celém systému, ale také ve vztahu, ve své společenské třídě, kvůli svému příjmení a podobně. Pořád máte dojem, že vás obklopují zdi. Já hodně cestuji a pokaždé, když se vrátím do Paraguaye, cítím se jako v pasti. Ke queer otázce jsme přistoupili, jak jste viděl ve filmu, s velkou dávkou cudnosti. Protože to byl podle mě ten nejlepší způsob, jak ji ještě více zviditelnit pro paraguayské, nebo možná jakékoli publikum.

Z filmu Dědičky|foto: Berlinale

Chtěl jste filmem nějakým způsobem okomentovat paraguayskou společnost a ženy z nejvyšší třídy, které ztrácí svůj status? Byl to důvod, proč jste se do tohoto tématu pustil?

Nepřestává mě ohromovat, jak v Paraguyai fungují společenské třídy. Neexistuje tam společenská mobilita jako v jiných částech světa. Člověk se narodí bohatý a většinou bohatý i zemře. Většinu času váš život výrazně definuje to, kde jste se narodil…

Nejsem z těch, kdo tvrdí, že jediní, kdo by měli natáčet filmy o Afroameričanech, jsou zase Afroameričané, nebo že by muži neměli točit filmy o ženách, ale neměl jste v tomto smyslu nějaké obavy, když jste se rozhodl udělat příběh o starších ženách? Dohledával jste si něco? Hovořil jste se ženami, které jsou ve stejné situaci?

Když píšu nějakou postavu, tak většinou znám někoho, kdo je té postavě podobný. Vychovaly mě ženy, máma, tety, pratety, sestry, sousedky, byl jsem obklopen ženami a pořád jsem slyšel jejich hlasy. Proto jsem měl vždycky pocit, že až natočím film, bude o ženách. Mám rád Fassbindera, Todda Haynese, líbí se mi Cassavetesův ženský přístup, je mnoho režisérů, za jejichž existenci jsem moc rád. Jsou to muži, kteří se zabývají ženskými otázkami…

Z filmu Dědičky|foto: Berlinale

Mohl byste popsat, jak probíhala spolupráce s hlavními herečkami Anou Brun a Margaritou Irún? Pro jednu z nich je to první role ve filmu a druhá má s hraním dlouholeté zkušenosti, je to tak?

Ano. Margarita Irún, která hraje Chiquitu, se už padesát let věnuje divadlu a hrála v mnoha různých představeních, takže v jejím případě šlo o to pracovat ve stylu „méně je více“. Ana Brun, která hraje Chelu, se objevila v několika divadelních představeních, ale myslím, že za posledních 15-20 let v ničem nehrála. Byla to její první role na plátně a také návrat k herectví po velmi dlouhé době. Ana Brun není její skutečné jméno. Velmi bojovala s tím, že před tak konzervativní společnosti i svou rodinou a vnoučaty hraje lesbu. Takže jednoho dne za mnou přišla a řekla mi, že ve filmu hrát nebude, protože to nezvládne. Bylo to tři měsíce před začátkem natáčení, úplně jsem se zhrozil. Ale ona mi pak povídá: „Mám nápad, změním si jméno a natočí to Ana Brun.“

Ceny na Berlinale pro nejlepší herečku a za filmovou řeč snímku mě přivádějí k otázce, jak moc je pro latinskoamerickou kinematografii Evropa důležitá. Váš film je totiž částečně financován z evropských peněz a dostal ocenění na evropském festivalu. Co to znamená pro produkci filmů, pro vás jako autora, pro samotnou latinskoamerickou kinematografii?

Víc než jen žena. Moje hrdinka je bývalý muž, říká režisér filmu Fantastická žena

• Upravit
• Smazat

Do českých kin vstupuje chilský snímek Fantastická žena, oceněný na Berlinale Stříbrným medvědem za scénář.

Má to dvě stránky. Na jednu stranu jsme byli z finančních a uměleckých důvodů moc rádi, že můžeme spolupracovat s lidmi z Francie, Norska a Německa. Filmu hodně dali, ať už svými připomínkami ke scénáři nebo jako koproducenti. Ale na druhou stranu mě to trochu děsí, protože evropské fondy, kritici a festivaly občas chtějí naši kinematografii tvarovat. A to je velmi nebezpečné. Budou po nás chtít, aby se ve všech filmech z Latinské Ameriky hovořilo exotickými jazyky, aby byly natočeny na exotických místech. Dostaneme peníze, abychom natočili takový druh filmu. Má to tedy svou stinnou i světlou stránku. Evropa je pořád místem, kde se cítíme bezpečně, mnohem bezpečněji než v Latinské Americe a celá ta festivalová atmosféra je velmi důležitá pro zachování rozmanitosti kinematografie. Věřím v celý systém, ale zároveň musím říct, že by bylo nebezpečné, kdyby se Evropa snažila naši kinematografii tvarovat.

Rozhovor vznikl na Transylvánském festivalu v rumunské Kluži. Přeložila Anna Žilková.