V kostýmu můžete obsáhnout celý svět, říká scénografka a kostýmní výtvarnice Donatella Barbieri
Kostým jakožto klíčový aspekt divadelního představení vnímá italská scénografka a pedagožka University of the Arts v Londýně Donatella Barbieri. Za odbornou knihu Costume in Performance: Materiality, Culture, and the Body získala cenu Pražského Quadriennale za nejlepší scénografickou publikaci. V knize hledá souvislosti mezi významem a postavením kostýmu v současném performativním umění a jeho proměnou v čase.
Proč je kostým kostýmem? Proč to není jen oblečení?
Kostým vnímám jako součást tvůrčího procesu. Ten začíná ve chvíli, kdy se materiál dostane do kontaktu se svým objektem, tedy tělem. Kostým může znamenat mnoho významů a také může vyvolávat různé emoce. Může být krásný i ošklivý, děsivý i komický. Do kostýmu můžeme obsáhnut celý svět. Zatímco oblečení je tady pouze pro vás. Skrze něj reflektujete sebe, své ego. Vaše oblečení s ničím a nikým neinteraguje. Naopak podstatou kostýmu je vstupovat do tvůrčího procesu, ovlivňovat ho a obohacovat ho o další vrstvy.
Během své přednášky na Pražském Qudriennale jste několikrát zdůraznila, že kostým je umění. Řekla byste, že o tom snad dnes někdo pochybuje?
Řekla bych, že se sílícím vlivem filmové a televizní produkce se už zapomíná na to, že i kostým je svébytné umění a jako takové i součást uměleckého díla. Ve filmech často vidíme lidi oblečené do obyčejného oblečení, které vídáme dennodenně na ulici. Ale i toto uchopení každodennosti v kostýmu je důležitá součást výsledného uměleckého díla. Nicméně faktem je, že právě film a televize trochu stírají tendence, které v kostýmním výtvarnicí byly a stále jsou přítomny. V divadle je význam kostýmu přirozeně patrnější. A zvláště vy v České republice máte vynikající divadelní kostýmní výtvarnice a výtvarníky. Když jsem na konci devadesátých let přijela do České republiky a zavítala na Divadelní akademii v Praze, měla jsem pocit, že se tady v oboru kostýmního výtvarnictví navazuje na avantgardu 20 a 30. let. Bylo úžasné vidět, jak se tito umělci cítí ve své tvorbě svobodní a jaký důraz kladou na výraz i význam kostýmu. Jako by vždy šli ještě dál za to, co je obecně očekáváno a předpokládáno. Mám pocit, že mí kolegové tady v Praze zásadně proměnili pohled na kostým.
Myslíte si, že navrhovat kostým je jako navrhovat další významové roviny živého uměleckého díla?
Na jednu stranu by se dalo říci, že vytvářením kostýmu vytváříte i nové významové vztahy, ale zároveň musíte tyto vztahy dále navázat na okolní svět, tedy na to, co se děje tady a teď. Když tvoříte, tvoříte vždy současné dílo a to nelze odtrhnout od toho, co se kolem vás aktuálně děje. Navíc všechno, co vnášíte do tvůrčího procesu, má vazbu na okolní svět. Tudíž to, jak bude kostým následně s diváky komunikovat, má silnou vazbu na okolní svět a zároveň i vy toto vyznění můžete ovlivňovat. Materiál, barvy, tvary a střihy... o tom všem musíte přemýšlet tak, jako byste stále hledali to nejlepší vyjádření. A ve finále se pak nemusí jednat o velkolepé a nákladné kostýmy. Výsledkem vaší práce může být třeba i jen obyčejné triko. Ale vašim úkolem je najít to správné triko, ve správné barvě a správného střihu.
Akustická mušle nebo plot z bambusových tyčí. I tak může vypadat divadelní prostor
Je divadelní prostor záležitostí místního a konkrétního kontextu, anebo existuje jedno univerzální řešení tohoto uměleckého prostoru? Odpovědi nabízí výstava divadelního prostoru na Pražském Quadrienalle v Centrální hale Průmyslového paláce v Praze.
Vy sama nejste jen badatelkou v oboru scénografie a kostýmního výtvarnictví, ale také tvoříte. Co je pro vás, jakožto tvůrčí bytost nejdůležitější, pokud už se pustíte do navrhování kostýmu?
Dřív to bylo možná tak, že jsem se hodně inspirovala různým vizuálním materiálem. Ale později to byl především materiál, ze kterého jsem kostýmy chtěla vytvářet. Podle mě, je konfrontace s materiálem pro kostýmního výtvarníka naprosto klíčová. Nějaký materiál vás začne fascinovat, vy toužíte po tom vyrobit z něj nějaký kostým, ale on se vaší představě a vizi vzepře. A to je moment, kdy se musíte pustit do výzkumu, musíte zjistit, jak s daným materiálem pracovat, jak si ho své práci přizpůsobit a případně se jím nechat inspirovat.
Co se týče vizuální inspirace, tak od té spíše upouštím. Žijeme ve světě zatíženém vizuálními podněty. Všude na nás vyskakují různé fotografie, plakáty, digitální obrazy. Jsme jimi zahlceni. Proto je někdy zajímavé zabývat se třeba jen jedním typem materiálu, kupříkladu papírem, a postupně zjišťovat, co nabízí. A to je to, co mě na kostýmním výtvarnictví zajímá a fascinuje.
Podtitul vaší knihy obsahuje termín „materialita“. Jak byste ho v kontextu této publikace vyložila?
Nejdřív jsem chtěla použít slovo design. Ale pak jsem si uvědomila, že více implikuje proces. Mně šlo ale o zdůraznění významu „tvůrčího rozvoje“. A ten přímo souvisí s materialitou, tedy s fyzickými vlastnostmi artefaktu, které musí daný tvůrce brát v potaz. A materiálem může být cokoliv, i lidské tělo.
Když jsem přijela sem do České republiky a setkala se například se scénografkami a kostýmními výtvarnicemi Janou Zbořilovou a Ivanou Brádkovou, zaujalo mě, že učí studenty vytvářet kostýmy pouze z toho, co měli na sobě nebo zrovna po ruce. Pak vznikaly naprosto fascinující věci – například krinolína udělaná ze stolu. Tělo bylo objektem zkoumání ve vztahu k prostoru, materiálu, pohybu a tak dále. Stalo se materiálem mezi ostatními materiály. Touto metodou jsem se následně inspirovala a začala ji ve výuce také používat.
Čtěte takéKdyž se olivy drtí, vydávají teprve nejlepší olej. Novinář a spisovatel Aleš Palán o Miss Exitus
Mluvíte o těle, potažmo tělesnosti, jako o jednom z materiálů. Myslíte si ale, že by kostým mohl existovat bez přítomnosti lidského těla?
Myslím si, že by mohl existovat bez jeho přímé přítomnosti, ale nějakým způsobem by k němu měl být vztažený. Vztah lidského těla a kostýmu musí být přítomen alespoň symbolicky.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
