V každém těle se ukrývá spousta hlasů, my je ale neumíme používat, říká oceněná českoamerická divadelní režisérka Blanka Žižka

„Moje čeština už začíná být trochu rezavá, ale Čechy jsou stále můj domov,“ přiznává se smíchem na úvod ArtCafé Blanka Žižka. Už více než čtyřicet let žije ve Spojených státech, kde působí jako divadelní režisérka a umělecká ředitelka filadelfského divadla Wilma. Z Československa odešla v polovině 70. let, aby se v Americe mohla svobodně věnovat divadlu.

Začátky nebyly snadné, vzhledem k tomu, že anglicky neuměla a musela se starat o devítiměsíční dítě. Od roku 1981 až do současnosti vede divadlo Wilma, které si získalo renomé svobodného prostoru pro provokativní současné hry a inkubátoru experimentů a nových nápadů. Blanka Žižka získala za svou práci několik ocenění a uznání. V roce 2016 byla vyznamenána jako vůbec první divadelník prestižní americkou cenou Vilcek určenou pro imigranty, kteří významným způsobem ovlivnili vědu nebo umění.

Jak naslouchat tomu, co naše tělo ví?

První březnový týden pobývala Blanka Žižka v Praze, kde v divadle Archa vedla workshop pro divadelní profesionály nazvaný The Body Knows (Tělo ví). „V našem těle máme uložené všechny zkušenosti, ale my se od nich často odlučujeme tím, že moc přemýšlíme. Když jako herci nebo divadelníci vytváříme postavy, říkáme si, jak to udělat, místo toho, abychom hledali energie a emoce té postavy,“ upřesňuje název divadelní dílny Žižka.

Naše tělo má dlouhodobou paměť. Musíme hledat cestu, jak se s ní spojovat.

„V každém těle je bezpočet různých hlasů, které nepoužíváme, a místo nich komunikujeme pouze naším sociálním hlasem, který příjemný, pěkný. Jenže lidské emoce nejsou vždy pěkné a úkolem herce je tu nepěknost objevit. Vytvořili jsme proto různá cvičení, která nám pomáhají obkrýt tyto emoce skrz hlas,“ přibližuje Žižka v ArtCafé některé metody své práce.

Umět si povídat zády

V rámci svých workshopu vybízí Žižka, abychom se k sobě obraceli zády a učili se, jak spolu takhle komunikovat.

Blanka Žižka|foto: Jakub Hrab

„Žijeme v kultuře, která používá hlavně předek naší osoby. V zádech se pak hrbíme, ukládáme tam všechny naše bolesti a vůbec je nepoužíváme, i když jsou velmi citlivá. Proto vymýšlíme různá cvičení, jak záda oživit. Posíláme energie a zvuk hlasu do svých zad i zad našich spoluhráčů. Vzniká tak úplně nové spojení, ale zároveň získáváme svobodu projevu a sílu prožívat přítomný okamžik,“ rozvíjí Blanka Žižka přínosy metody práce s tělem, které nám mohou pomoci i v běžném životě.

Tom Stoppard je romantický intelektuál

První text, který Blanka Žižka režírovala po příchodu do Spojených států, byla Orwellova Farma zvířat. V současnosti má na svém režisérském kontě více než 70 her, mimo jiné i od oceňovaného britského spisovatele a dramatika Toma Stopparda. S ním ji pojí nejen dlouholeté přátelství, ale také české kořeny. Stoppard je totiž zlínským rodákem.

Lidé nechtějí vidět to, co neznají. A je pro mě na divadle provokativní!

Podle Blanky Žižky je Stoppard jeden z nejlepších spisovatelů píšících v angličtině. V divadle Wilma měla možnost režírovat několik jeho her. Jednalo se o Invention of Love (Vynález lásky), Rock’n’Roll nebo The Hard Problem (Obtížný problém). „On je neuvěřitelně chytrý člověk. Pokaždé, když pracuju na jeho hře, tak se vzdělávám. Navíc je ale hrozně romantický. Režisérové-intelektuálové u něj mnohdy romantiku nehledají, ale bez emocí, které v jeho textech žijí, by ty hry byly příliš suché.“

Propíchnout sociální bubliny

Blanka Žižka se v divadle Wilma snaží nabízet repertoár, který by oslovil co nejširší publikum takovým způsobem, který mu bude blízký. A zároven chce nastavovat zrcadlo americké společnosti.

„Amerika je rasově roztříštěná země. Jedním z experimentů, s nímž pracuju, je tzv. nový kolektiv. Pro mě je důležité, aby v něm byli herci z různých částí rasově smíšené Filadelfie. Proto děláme hry dramatiků mexického, španělského nebo černošského původu, které by oslovily pestré a smíšené publikum. Takové hry ale není lehké najít, proto si je necháváme psát přímo pro nás na míru. Navíc lidé nechtějí vidět to, co neznají. A to je pro mě na divadle provokativní! Chtěla bych totiž, aby nám divadlo dávalo možnost dozvědět se něco o lidech, které neznáme,“ uzavírá Blanka Žižka v ArtCafé.