V Dejvickém divadle jde život dopředu, ne zpátky
Po zhlédnutí divadelní adaptace Muže bez minulosti v Dejvickém divadle můžete s klidem říct: „Krobot a spol. svému Kaurismäkimu rozumějí!“
Vypadá to, že se mezi pražskými divadly rozmáhá v posledním roce nový trend. Přibývá totiž pokusů o divadelní adaptace úspěšných evropských filmů, ověnčených v nedávné minulosti význačnými cenami. Festivalový megahit Vše o mé matce Pedra Almodóvara můžete vidět v Divadle ABC, zvláštní pozornosti se ale těší severští filmaři. Lars von Trier si může odškrtnout hned dva podobné pokusy (anebo psí kusy?) – Kdo je tady ředitel? ve Švandově divadle a Prolomit vlny v Rokoku.
Když se nedávno dostal Miroslavu Krobotovi do ruky scénář pozoruhodného snímku Muž bez minulosti, přišel v Dejvickém divadle na řadu finský filmový radikál Aki Kaurismäki. Z vlastní několikanásobné zkušenosti mohu potvrdit, že je to filmařina pro náročné, která si však Grand Prix z Cannes z roku 2002 nepochybně zaslouží. Kaurismäki ve svých filmech dovádí statický severský humor ad absurdum. I v Muži bez minulosti se odvíjí v podstatě banální příběh. Suché úsečné dialogy ve spojení se statickou kamerou a naprosto kamennými tvářemi herců vytváří strnulou topornost, jejímž východiskem je skrytý inteligentní humor, ale i zvláštní, nevyslovený a klidný smutek. Osamělost zde trčí ze země zcela nepatřičně jako jediný kůl zaražený kdesi na břehu moře, omývaný a podemílaný vlnami. Onen Kaurismäkiho smutek však vychází ze způsobu vyprávění! Není to odvaha s tímhle jít na divadelní scénu? Jak budou herci „hrát“?
Režisér Krobot povolal ke zkoušení celý soubor včetně technického personálu a několika hostujících herců (celkem napočítáte 22 herců a jednoho psa), aby se přitom rozhodl Kaurismäkimu zachovat tvář. Nezalekl se dlouhých mlčících pauz ani vyčkávacích scén. Především hlavní postavy (David Novotný a Tatiana Vilhelmová) hrají v podstatě bez pohybu a mimiky, spíše odříkávají text, stojí k sobě tvářemi, profilem k hledišti, ruce svěšené podél těla. Herecká macha je pro toto představení stornována. Ale jak to ve spojení s řadou vedlejších pitoreskních roliček a statistů udržet pohromadě? Zde se Krobot obrátil ke Kaurismäkiho velké lásce – rokenrolu. (I filmový Muž bez minulosti má svůj rokenrolový podtext.)
Zásadní výkon v tomto směru odvedl skladatel a hudebník Marek Doubrava, který s celým souborem nastudoval živou hudební složku představení. Nejde jen o živé hraní a zpěv rokenrolových vypalovaček, v nichž každý hraje, na co umí. Doubrava udělal z herců schopný pěvecký sbor, který se nebojí poměrně složitých harmonických kompozic, autorských písní, ba ani čtyřhlasů. Obrazy se tak na jevišti nejednou zastavují, aby se hravě balancovalo na muzikálové rovině. (Mysleli jste, že rokenrol nenašroubujete do Händlova oratoria?) Statická tíseň, pro Kaurismäkiho tak typická, se tím v Krobotových rukou odlehčuje a zlidšťuje. Zvláště když si troufne ji v jedné scéně nadsadit a jako by přetočit právě proběhlou filmovou sekvenci, v níž se právník s policistou trumfují znalostí paragrafů. Přehraje ji znovu jako absurdní robotickou pohybovou grotesku, při níž se s vámi bude chtít pod návalem smíchu zvrátit židle.
Dalším katalyzátorem je humor ukrytý v dialozích. Hlavní hrdina ztratí po útoku násilníků paměť a ocitá se mezi lidmi stojícími na nejnižším stupni společenského žebříčku. „Máte byt k pronájmu?,“ ptá se místního bosse, který nelegálně pronajímá plechové chatrče. „A mají ptáci křídla? Snášejí slepice vajíčka?“ je mu odpovězeno otázkou. A stejný princip znovu na jiném místě: „Nebude vám vadit, když si zapálím?“ Odpověď: „Truchlí snad bříza, když ztrácí listí?“ V celém příběhu je podobenství o naději a novém začátku vyšlém z prachu a popela vlastně stěžejní, protože: „Život jde dopředu, ne zpátky.“
Miroslav Krobot a spol. se autorem a dílem zabývali, nevyabstrahovali z něj něco, čím ve své původní podobě není. Mám takový pocit, že narozdíl od jiných, na počátku článku jmenovaných filmařů, by se Aki Kaurismäki po zhlédnutí dejvické divadelní adaptace Muže bez minulosti mohl podívat do zrcadla s klidem sobě vlastním.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
