Uznávaný autor José Luis Peixoto přijel do Prahy představit svůj román. A dopsat další

22. květen 2017

Do rodného kraje ve vnitrozemí Portugalska se ve svém posledním románu Městečko vrací jeden z nejvýraznějších talentů současné portugalské literatury José Luis Peixoto. Oceňovaný básník a prozaik navštívil knižní veletrh Svět knihy. A v Praze dokončuje své další dílo.

Na Svět knihy jste přijel představit svůj nový román s názvem Městečko. Co stálo na jeho počátku? Proč jste cítil potřebu vrátit se do svého rodného kraje a psát o jeho problémech?

O tématech, ve kterých píšu v Městečku, jsem psal i ve svých předchozích knihách, ale z úplně jiné perspektivy. Cítil jsem potřebu vrátit se ke svým kořenům, k podstatě své identity. Navíc jsem přesvědčen, že literatura může upozorňovat na aktuální problémy a témata. A já velmi jasně vnímám, jak jsou problémy regionů a malých portugalských měst ve srovnání s městy na okraji. Mezi venkovem a městy zeje ohromná sociální a ekonomická propast. Teprve poté, co byla má kniha publikována v zahraničí, jsem si uvědomil, že problémy, o kterých píšu, se netýkají jen Portugalska, ale řady dalších zemí. Myslím si, že o těchto věcech je třeba mluvit a psát.

Portugalský spisovatel José Luis Peixoto při rozhovoru s Markétou Kaňkovou

Reagují současní portugalští autoři na tyto problémy dostatečně silně? Užívají sílu literatury?

Autoři – a to nejen v Portugalsku, ale všude na světě – jsou velmi silně propojeni s historií, s jakýmsi rezervoárem paměti. Na druhou stranu jsou zcela zakořeněni ve své současnosti. I když píší o minulosti, o tom, co se stalo před mnoha staletími, nebo spekulují o budoucnosti, vycházejí ze své doby, ze svého času. Už jen volba a použití slov svědčí o čase – jak víme, jejich význam se mění. V Portugalsku nicméně autoři na svou současnost příliš nereagují. Ta skutečná, závažná témata naší současnosti nejsou podle mého názoru prostřednictvím literatury dostatečně reflektována. Například o ekonomické krizi, která naši zemi silně zasáhla, nebyla zatím napsaná jediná kniha. Hodně se naopak píše o událostech, které se v Portugalsku děly v sedmdesátých nebo osmdesátých letech. Cítím ale, že portugalská literatura má velmi čisté, upřímné a poctivé záměry reflektovat skutečnost v její nahotě i pravdivosti, být svědomím i svědkem portugalské minulosti i současnosti.

Mluvil jste o identitě jako o kardinálním tématu své tvorby, jako o iniciačním momentu svého psaní. Proč je pro vás téma identity tak důležité?

Myslím si, že ať už píšete o jakémkoli tématu, v pozadí se vždy nachází téma identity. Otázka „kdo jsem". Ta prostupuje každým psaním. To je ta největší otázka, kterou si kladli autoři napříč staletími, když se snažili nakreslit mapu svého vědomí i své historické skutečnosti.

Portugalský spisovatel José Luis Peixoto v Praze

Jste komplexní autor, píšete prózu i poezii. Který z těchto světů je vašemu naturelu bližší? Co vám jako autorovi nabízí a umožňuje próza a co poezie?

Když jsem začal jako dospívající kluk psát, psal jsem poezii. To byl můj první kontakt s literaturou. Od té doby jsem poezii neopustil. Je to i proto, že poezie pro mě představuje neomezené pole pro experiment, pro hru s jazykem, s obrazy, myšlením. Myslím si, že právě poezie je forma, která umožňuje říkat věci tak, jak ještě nikdy předtím nebyly řečeny. Je to velmi kondenzovaná forma vyjádření, svébytná a neopakovatelná možnost exprese. V básni je možné zhustit, zkondenzovat silný prožitek, silnou pravdu do jedné řádky. To v próze dost dobře nejde. Dobrá báseň je pro mě jako malý svět, který v sobě obsahuje vše. Faktem je, že jak stárnu, vnímám jako čím dál větší výzvu prózu, román. Představuje pro mě velmi otevřený žánr, ve kterém mohu využít všechny formy včetně poezie. Proto se cítím románem tak fascinován a proto mám stále chuť hledat jeho možné podoby, dál psát.

Kromě několika básnických sbírek a próz jste napsal také knihu pro děti, knihu poznatků z cesty do Severní Koreje i divadelní hru. Co vám dalo psaní pro divadlo?

Dosud jsem psal pro konkrétní divadelníky a performery, které jsem měl při psaní doslova před sebou. Když píšu román, nemám tak specifický a konkrétní obraz. Dosud jsem napsal čtyři divadelní hry, které byly vždy iniciovány zvnějšku, ze strany divadelníků, nikdy jsem pro divadlo nepsal ze své skutečné vnitřní potřeby. Hodně jsem se u toho ale naučil a cítím, že to má vliv i na jiné žánry, v jejichž mantinelech se pohybuji. Například Městečko je touto zkušeností silně ovlivněno. Je to román, který stojí na charakterech, objevují se v něm stovky postav. Celá struktura tohoto románu je postavena na tom, v jakém vzájemném vztahu tyto postavy jsou, jaké vztahy spolu mají. To je velmi blízké tradičnímu dramatu, které stojí na charakterech, na postavách, na jejich vzájemných vazbách. Vliv mých předchozích divadelních zkušeností je tedy zcela prokazatelný.

V Praze jste v současné chvíli na rezidenčním pobytu, věnujete se tady psaní. Na čem konkrétně pracujete, co vzniká?

Do Prahy jsem přijel s rozepsaným románem, který chci právě tady dokončit. Myslím si, že pro to není ideálnější místo než rozkvetlá jarní Praha. To je ideální kontext, který do románu taky významně proniká. Když jste v polovině práce, je třeba dělat nejvíce rozhodnutí, je třeba dávat věcem jasný řád i tvar. Má kniha se v současné chvíli vyvíjí trochu nepředvídatelným směrem, je mnohem méně lineární, než byla na začátku. Jsem skutečně zvědav, co všechno se ještě stane, jak mě Praha v dalším psaní ovlivní, kam mě povede.

 

Spustit audio