Už od první třídy jsem byl čtenářem-kombajnem, říká Martin Valášek

„Doprovozen prarodiči a rodiči k hranicím vlastního čtenářství musí se každý do oné kouzelné země literatury vydat buď sám, na vlastní pěst, nebo za pomocí slabikářů, čítanek a paní učitelky či pana učitele v první třídě,“ vzpomíná Martin Valášek. „Mně se poštěstilo naučit číst tak nějak samo, a tak jsem četl od předškolního a raného školního věku prakticky vše, co mi přišlo na oči, včetně babiččiných Zemědělských novin a Naší rodiny nebo rodičovského Mladého světa či 100 + 1 zahraničních zajímavostí. Sto plus jedničku začali přede mnou rodiče schovávat poté, kdy místní logopedka přišla s teorií, že za moje zadrhávání a pokoktávání může množství podnětů způsobených nadměrnou četbou. Naštěstí mým rodičům záhy došlo, že zakazovat dítěti čtení není příliš prozíravé, a tak cesta do chrámu i tvrze literatury byla volná.“