Uvízli The Dodos na mrtvém bodě?
Dnes to indie-rockové partičky nemají příliš jednoduché. Buď se postupně mění k nepoznání, ať už ve směru dobrém či špatném, nebo se konečně rozlouskne pravý oříšek jejich hudebních záměrů, odhodí svou masku a pravou tvář ukážou dennímu světlu.
Drsná země vyprahlého amerického západu se s nikým nemazlí. V případě kalifornské kapely ze San Franciska - The Dodos - se hudebně evoluční boj stáčí na hranu progresivních přínosů. Už před čtyřmi lety si vyhlédli cestu záměrné jednoduchosti, opovrhli elektrickými kytarami a jakýmkoli náznakem modernosti, které už měli plné zuby, a během svého hudebního výšlapu se striktně řídili a stále řídí svým heslem, že hudba není komplikovanou záležitostí. Stačí jim k tomu akustická kytara, bicí matně vysoustruhované do punkových rytmů a mužský hlas. Jako by Fleet Foxes vypadli z oka.
První album Beware of the Maniacs vydali The Dodos ještě jako duo ve složení Meric Long a Logan Kroeber, jenže příliš velkou díru do světa s ním neudělali. S druhou deskou Visiter byli opatrnější, nechali víc promlouvat své hudební múzy třepetající se nad melodickými říkankami a zůstali věrní hudební jednoduchosti. Vlepili dětské kresbičky na oficiální booklet a jakoby mimochodem se s touhle druhou deskou dobrali úspěchu.
Psát stále písně zachumlané do akustických kytar a rytmických záseků a navazovat na úspěch předchozí desky není to samé. Třetí deska je v historii začínající kapely rozhodujícím elementem, který staví semafor do její cesty. Time To Die měla vyjít oficiálně až na podzim, ale internetová vlákna byla pilnější. Takže čerstvě upečené skladby jste mohli slyšet už na začátku června. Chlapci z The Dodos se rozrostli na trio, přibrali Keatona Snydera, který se vibrafonem snaží rozezvučet struny předchozího relativního úspěchu. Jenže to tak horké vůbec nebude. Dále stejně znásilňují své akustické kytary s pár akordy, bubny převlékají do strohých potrhaných obleků, a jako by se marně svou nekomplikovaností snažili nafouknout vše do kvalitních rozměrů desky předchozí. Jenže horizont chvályhodného přínosu, který se s novou deskou očekává, není vidět ani s dobrým dalekohledem. Naopak to, co vyšvihlo jejich druhou desku do obzoru sledovanosti, osekali bez návratu. The Dodos zatuchli na mrtvém bodě, nebo spíš trochu o krok couvli. Možná pro několik milovníků komorního melodického rocku to přínosné bude - jako další záminka ke vzpomínkám, jaké to bylo pěkné za jejich mládí. To už jim spíš doporučím desku Johnnyho Cashe z roku 1968.
Třetí deska The Dodos Time to Die zní jako epitaf, který si nakonec na svůj náhrobek stejně nikdo nedá, není ani vtipný, ani pravdivý a zní jako soundtrack přestárlých kovbojů. Pokud jste hodili tuhle novinku do hudebního kontejneru hodného zapomínání, nebude to zločin. Já to na vás určitě neřeknu, tedy v případě, že stejnou službu uděláte i mně.
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
