Útok? Nebo nátok? Na češtině jsou nejtěžší předpony, branou do literatury mi byl Čapek, říká norský velvyslanec Robert Kvile

Když před dvaceti lety působil coby generální konzul v Rusku, díky čilé spolupráci s Norskem absolvoval snad osmdesátkrát dvousetkilometrovou trasu mezi sídlem norského konzulátu v Murmansku a nejbližším větším norským městem Kirkenes. „Měl jsem blízko místním úřadům, spolupracoval jsem s různými institucemi, byla to zkrátka doba, kdy úřady měly ještě nějakou samostatnost a o povolení spolupracovat nemusely žádat v Moskvě,“ komentuje norský velvyslanec v České republice Robert Kvile svou někdejší zkušenost.

Norský velvyslanec Robert Kvile prezentuje výstavu Norského velvyslanectví v Moravské zemské knihovně|foto:Alena Blažejovská, Český rozhlas

Ruština byla první slovanský jazyk, který začal na univerzitě v Oslu studovat. Přes jugoslávské stipendium se dostal k srbochorvatštině a pak už přišlo na řadu Československo. „Tehdy se na náš Slovanský institut vrátili z roční stáže v Praze dva studenti. Mluvili nadšeně o městě, o pivu a mě napadlo, že bych tam taky mohl jet, abych si doplnil třetí, západoslovanský jazyk. Byl to můj základ pro doktorát,“ říká muž, jenž titul PhD. v oboru slovanská lingvistika získal roku 1987.

Sláva Norákům

Když čtyři roky před tím opravdu dorazil do Prahy, znal zhruba deset slov – včetně slova „pivo“. Dnes mluví česky výborně, přičemž nejkomplikovanější na cestě za zvládnutím jazyka nepovažuje výslovnost ani slovesa, nýbrž předpony. „Útok? Nátok? Pamatovat si to všechno je těžké,“ usmívá se. Českou literaturu tehdy hltal v norských překladech. Jako první byli do norštiny roku 1930 převedeni Jiráskovi Psohlavci, později se hojně překládal Čapek. Po revoluci nastal boom a Norové si mohli ve svém jazyce přečíst knihy Kundery, Klímy, Škvoreckého nebo Lustiga. Z autorů současných se do norštiny překládá například Jáchym Topol, srdci pana Kvileho je ovšem stále nejbližší Karel Čapek: o textech jako Válka s mloky, Krakatit nebo Továrna na absolutno mluví jako o základu.

Čtěte také

Z Čech až za polární kruh na rozkaz nacistů. Noráci byli nuceně nasazení Češi pracující v Norsku

Ve Vizitce ale hovořil i o tom, co mají Norsko a Česká republika společné, o kulturních, ekologických či lidskoprávních aktivitách financovaných z tzv. norských fondů, o historii vily (a zároveň velvyslanecké rezidence) v bubenečské ulici Na Zátorce, a také o Norácích – československých mužích, kteří byli za druhé světové války totálně nasazeni v Norsku. Když Robert Kvile na začátku devadesátých let pracoval v Praze jako tajemník velvyslanectví, vydal se na setkání Noráků do Havlíčkova Brodu. „Bylo to fantastické,“ vzpomíná, „někteří z nich mluvili ještě slušně norsky. My o nich před tím nic nevěděli, přestože silnice, dráhy a opevnění, které za války v Norsku stavěli, dodnes stojí. Škoda, že Noráci už nejsou mezi námi. Ale máme dobré vztahy s jejich potomky.“