Univerzita jako epistemický filtr. Jaká čeká univerzity budoucnost?

02738894.jpeg
02738894.jpeg

V těchto Filozofických reflexích se zabýváme univerzitou. A to konkrétně ve dvou jejích vrcholných obdobích. Ve středověku, kdy univerzity vznikly na bázi projektu aristotelizace vědy a jako takové v 15. století zkrachovaly. A v novověku, kdy se rodí stále platný model výzkumné univerzity.

Stejně dřív jako dnes univerzity chtějí rozhodovat o tom, co je relevantní, legitimní a autoritativní vědění. Chtějí fungovat jako pokud možno univerzální epistemický filtr. Čelí přitom různé míře konkurence. Této konkurenci mohou podlehnout, jako se tomu stalo s nástupem renezance. Tlak konkurence sílí, jaká čeká univerzity budoucnost?      

O vzestupu a pádu středověké univerzity hovoří autor pořadu Petr Šourek s latinským medievistou Janem Kalivodou z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. O německém vniku a americkém rozmachu moderní výzkumné univerzity mluví s Chadem Wellmonem z Virginia University v USA.

V pořadu zazní citáty z děl Aristotela, Tomáše Akvinského, Bernarda z Clairvaiux a dalších.

Zde přinášíme přepis interview s Chadem Wellmonem z Virginia University.

Působíte na univerzitě – na University of Virginia – a zabýváte se univerzitou, jejím vývojem, historií i současným stavem. Zeptám se vás přímo: Zažíváme dnes opravdu krizi vysokého školství?

Řekl bych, že každopádně prožíváme významnou proměnu vysokého školství. Jestli je to krize? Osobně tím slovem šetřím. Když se začne mluvit o krizi, vždycky mě zajímá, kdo a proč mluví o krizi. A když už říká, že nastala krize, jaké řešení nabízí. Ale bez ohledu na tuto nedůvěru k rétorice krize si myslím že změna, kterou teď zažíváme, je opravdu velká. Příčina není jedna, je jich víc. První je digitalizace, pracujeme s jiným materiálem, jinak používáme archivy než před digitalizací, jinak publikujeme… Další příčinou je sílící konkurence v oblasti vědní autority – univerzita měla zhruba posledních sto let aspoň na Západě monopol na legitimní autoritativní vědění, dnes ten monopol ztrácí a množí se konkurence. Nárok na produkci vědění si nedělají jenom hlasy z nových sociálních médií, ale také velké firmy, které dělají pokročilý výzkum například umělé inteligence, jako Google, Facebook nebo Amazon, takže expertíza se dnes už tolik nekoncentruje na univerzitách jako předtím.

Vědy a výzkum patří neodmyslitelně k sobě (ilustrační foto)

A ve Spojených státech máme také problém s tím, jak drahé a stále dražší je univerzitní vzdělání. Rok studia na elitní univerzitě stojí 70 tisíc dolarů, takže se na nich čím dál tím víc – a to je pravda už dlouho – koncentrují příslušníci nejbohatších elit, třebaže pár studentů se sem dostane díky stipendiím a podobně.

Na pozadí obrovské nerovnosti americké společnosti tak univerzity ještě zhoršují starý problém a to vede zákonitě k otázkám, jestli lze skutečně univerzity nadále pokládat za veřejně prospěšnou věc, jestli se dál mají těšit daňovým úlevám, dostávat dotace, tedy profitovat z přízně veřejnosti, když nakonec veřejná podpora podporuje stále menší, elitní zlomek společnosti. Tyto tři věci vedou dnes k citelnému pohybu a já věru netuším, kam se to celé může v příštích deseti dvaceti letech dostat.

02986545.jpeg

Ti, kdo univerzity hájí, stejně ani ti, kdo je kritizují, se velmi ani mezi sebou neshodnou, co je to univerzita. Není tato neshoda příznačná?

Zvláště ve Spojených státech, ale také třeba v Německu (kde situaci docela dobře znám), se často naprosto zavádějícím způsobem mluví o univerzitě s velkým U, čímž se maskuje fakt, že vysokých škol je mnoho různých typů. Například ve Spojených státech když se píše o vysokém školství, a dělám to i já, když o něm píšu, se pak mluví o elitních univerzitách, nejen o takzvané IVY League, ale i o dalších prestižních institucích jako Berkeley, Michigan, Virginia… a to zamlžuje fakt, že většina Američanů studuje na lokálních vysokých školách, které nabízejí většinou dvouleté kurzy (které se vůbec nekryjí s tradičním univerzitním kurikulem založeným na takzvaných svobodných uměních) a studenti tu získávají jiné, takzvané profesní tituly. Takže když se mluví o krizi vysokého školství, není často vůbec jasné, jaký typ vysokých škol přitom máme na mysli. Myslíme na Harvard, Princetona nebo Yale? Které podle mě žádný velký problém nemají, když v jejich nadačním jmění leží miliony dolarů. Anebo máme na mysli různé regionální univerzity a lokální vysoké školy? Totéž je pravda například v Německu, kde jsou Vysoká učení technická a podobné školy, kde se neučí takzvaná svobodná umění, ale prakticky orientované technické obory. Zkrátka je tu ve hře celá řada institucí.

Harvardova univerzita

Když se ale přece jen soustředíme na tu univerzitu s velkým U – nebo jak se také označuje: výzkumnou univerzitu, jak ta vznikla a kde se nachází v této chvíli?

Univerzita jako výzkumná instituce se zrodila v druhé polovině 18. století v Německu v Göttinkách, a potom dál v Berlíně, v Halle. Tyto univerzity se odlišily v první řadě svým výzkumným účelem. Historicky plnily univerzity vždycky množství úkolů, sloužily státu nebo církvi, ale v určitých obdobích byl některý účel považován za hlavní. Výzkumné univerzity se tak samy chápaly jako místo, kde se produkuje a distribuuje vědění. A toto vědění se dává volně k dispozici veřejnosti a také – a to je důležité – státu. Výzkumná univerzita se tak situuje někde na půli cesty mezi ideálem čisté vědy – Wissenschaft – vědění pro vědění samo a praktického využití vědění v zájmu společnosti a státu. Průkopníci ideálu výzkumné univerzity – lidé jako Wilhelm von Humboldt nebo Schleimacher nepropagovali univerzitu jako uzavřenou do sebe, naopak byli připraveni pro obecné blaho sloužit státu, ale jejich argument byl, že univerzity mohou tento úkol plnit a dobře poslouží státu, jenom když dostanou větší autonomii. Čili pokud mají státu poskytovat, co od nich chce – vědění, musí fungovat nezávisle. Takto se tedy zrodila moderní výzkumná univerzita v Německu a potom později se přenesla do Spojených států. Přinesli si ji s sebou tisíce amerických akademiků, kteří v polovině 19. století studovali v Německu. Američané pak německý ideál výzkumné instituce adaptovali na americké podmínky: Co se přitom ale nezměnilo, bylo chápání univerzity jako průniku mezi čistým věděním a praktickým poznáním. Dodnes se tyto dva konce o univerzitu přetahují a skóre této přetahované se neustále v průběhu dějin mění.

A jak byste řekl, že univerzity se svým věděním zacházejí? Organizují ho, filtrují, co s ním dělají?

Ano, protože univerzity prostě jenom neprodukují vědění, jejich hlavní cíl je tvořit a distribuovat vědění, které se dá obecně, daleko za hranicemi univerzity považovat za legitimní a opřené o autoritu. Kritici univerzit celou dobu, stejně v 19. století jako dnes, vytýkají univerzitní produkci přílišnou specializaci, pedantskost, příliš mnoho poznámek pod čarou, nesrozumitelnost... I když na této kritice samozřejmě něco je, kritici přitom často přehlížejí fakt, že právě o tuto specializaci, o tento nárok na vysokou odbornost se opírá legitimita a autorita moderní výzkumné univerzity.

03400050.jpeg

Takto tedy funguje výzkumná univerzita v této chvíli už nějakých sto padesát let: jako epistemický filtr. Za tu dobu univerzita vyvinula celou řadu mechanismů, které řeší otázku, proč bychom vědění, které nabízí, měli věřit. Proto se zrodil moderní doktorát – PhD. Člověk získá doktorát v určité velmi speciální oblasti, a pak nejen, že je zmocněn ji vyučovat, on má v té věci pravdu. Proto se zrodily specializované vědecké časopisy, ve kterých badatelé publikují vysoce specializované články v oborovém žargonu. Píšou pro další odborníky, kteří stejně jako oni disponují nárokem na legitimní autoritativní vědění. A tím se vracím k vaší úvodní otázce, jestli právě prožíváme krizi univerzity. Protože přesně tak zní otázka, která teď visí ve vzduchu. Je univerzita nejlepším arbitrem toho, co je spolehlivé vědění? V této chvíli má univerzita spoustu nových konkurentů – v institucionální i technologické oblasti – a tak vidíme, jak se celé pole vědění napříč kulturami dává do pohybu. Co je už teď jisté: univerzita si dál nemůže nárokovat, že jako jediná rozhodne, co je a co není vědění.

Vysokoškolští studenti

Mluvíte o univerzitě jako epistemickém filtru, nefunguje pak epistemiologie na univerzitách jako centrální etická, morální disciplína?

Pokud přijmete můj argument, že výzkumná univerzita hraje ve vývoji moderní západní společnosti klíčovou roli epistemické autority, pak si musíme uvědomit, že toto vědění se nevyskytuje a nešíří samo o sobě, že tu jsou lidé, kteří autoritativní a legitimní vědění zosobňují. A univerzita je místem, kde se tyto osoby utvářejí – a sice vysoce specializovaní a disciplinovaní vědci. Tam vzniká tato etická persona vědce jako nositele vědní autority. Tito lidé se jistým způsobem chovají, jistým způsobem vystupují, jistým způsobem se podřizují tradicím a provozu univerzity jako výzkumné instituce. Tím vším pak na sebe berou specifický ethos. Univerzitou disciplinovaný vědec a badatel má svoji etiku. A univerzita tak nakonec neprodukuje vědění, ale hlavně lidi. Tito lidé se pak mohou rozhodnout pro určitou životní dráhu, jistý způsob života, v souladu s danými morálními ideály a epistemickými zásadami. Známe je: mají být otevření diskusi, požadovat důkazy, sdílet přesvědčení, že vědění je veřejný statek a je tu pro blaho všech. Své vědění pak sdílejí tím, že publikují a tím přistupují na to, že je bude někdo kritizovat, že se budou srovnávat s druhými. To všechno je konkrétní, hluboká etika akademického přístupu k vědění.