Umění ve světle svědomí. Esej světově proslulé ruské básnířky Mariny Cvetajevové

Marina Cvetajevová (1892-1941), rodačka z Moskvy, pocházela z dobře situované rodiny: otec byl univerzitním profesorem, matka pianistkou, žačkou Antona Rubinsteina. Od dětství s rodiči cestovala po západní Evropě a získala tak skvělou jazykovou průpravu (ovládala italštinu, francouzštinu a němčinu) a evropské vzdělání (studovala na Sorbonně). Podle historiků patřila k poslední generaci ruské inteligence, pro kterou bylo samozřejmostí široké vzdělání, jazykové znalosti a důvěrný vztah k západoevropskému umění.

Nicméně její pozdější život byl složitý, plný zvratů a nepochopení, s tragickým koncem. Po emigraci v roce 1919 žila až do počátku druhé světové války ve Francii, pouze v letech 1922–1925 pobývala v Čechách. Dva roky po návratu do své vlasti spáchala sebevraždu.

Vedle milostné poezie je známá jako autorka psychologických skladeb, poezie vzdoru a samoty. Vyjadřovala se i k historickým událostem, např. německou okupaci ČSR odmítla v cyklu Verše Čechám. V roce 1924 napsala svá dvě klíčová díla Poému hory a Poému konce, dnes považovaná za vrcholné práce ruské milostné poezie. V rozhlasově uváděném eseji se zabývá otázkou, čím je vůbec umění, čemu učí a prospívá, kde je básníkovo nebe a jaká je básnická pravda.