Umělecké setkání obou břehů Atlantiku na Vltavě. Američanka a Čech spojí příběhy dvou kontinentů

29. červen 2016
03659516.jpeg

Prague - New York Effects je mezinárodní projekt, který přesahuje oceán. Jeho cílem je tvůrčím způsobem propojit tanečníky a hudebníky ze dvou měst a dvou kontinentů. Projekt je dílem Českého centra v New Yorku. A v Praze má 29. června českou premiéru třetí díl tohoto rozsáhlého mezinárodního projektu. Na Lodi Tajemství bratří Formanů se v něm představí tanečník Jiří Bartovanec a americká herečka Helga Davis.

Miřenka Čechová, přední česká performerka a režisérka divadelních souborů Spitfire Company a Tantehorse, působila na pozici programové ředitelky Českého centra v New Yorku a je kurátorkou projektu.

Od počátku strhlo Helgu Davis nadšení a okouzlující osobnost Miřenky Čechové„Ten projekt byl zajímavý už od samého počátku,“ říká Helga Davis, „kdy jsem se poprvé setkala s Miřenkou Čechovou v The Watermill Centre, což je umělecké centrum, které založil režisér Robert Wilson. Po mém představení za mnou Miřenka doslova přiběhla a zeptala se mě, jestli bych nechtěla spolupracovat s českým tanečníkem a choreografem na mezinárodním projektu. Já jsem byla její osobností natolik okouzlena a ten moment byl tak silný, že jsem na to kývla. Večer rychle uběhl a já jsem si druhý den říkala, kdo byla vlastně ta žena, která mě oslovila?

Brzy následovala e-mailová komunikace s Miřenkou Čechovou a díky ní jsem pochopila mnohem hlubší záměr tohoto projektu. Nejde jen o setkání Američanky a Čecha, ale cílem je propojit dvě umělecké rodiny s odlišným kulturním dědictvím, propojit nový jazyk těl a hlasů, vytvořit nový umělecký diskurs. Rozhodli jsme se, že se tomuto projektu plně odevzdáme, protože jen díky tomu můžeme najít nové cesty performativního umění.

03659491.jpeg

Americká vokalistka a múza Roberta Wilsona Helga Davis se setkává s českým tanečníkem, choreografem a dlouholetým členem souboru Sashy Waltz Jiřím Bartovancem, aby spolu stvořili originální představení propojující tanec, zpěv, mluvené slovo a vlastní příběhy z obou břehů Díky Českému centru New York se talenty obou umělců propojují v České národní budově na Manhattanu…

Na spolupráci s Jiřím Bartovancem se mi líbilo, že jsme se na začátku přípravy představení rozhodli, že se nebudeme řídit slovy, že se za každou cenu nebudeme snažit pojímat ten projekt racionálně, ale že budeme raději vnímat impulzy našich těl a hlasů. Nechtěli jsme se o naší minulosti či zkušenostech bavit, protože nic z toho nebylo pro tento projekt relevantní. Společně jsme tak vytvořili umělecký jazyk, který nepatří ani Americe, ani České republice, ale bude srozumitelný celému světu. To je pro nás v tomto projektu to nejdůležitější.“

A jak byste slovy popsala váš společný jazyk, který jste s Jiřím Bartovancem pro představení nalezli?Pravdou je, že tanec nebo pohybové divadlo nepatří k uměním, které bych ve své profesi využívala často. Jsem spíše známá pro své herecké či vokální dovednosti. Projekt Prague - New York Effects je pro mne obohacující v tom směru, že hraji a zpívám v úplně jiném kontextu, než jsem byla zvyklá dosud. Nemám předem daný text, není přítomen žádný režisér, který by mi říkal, co mám dělat a jak se mám chovat. V tomto případě můžu vycházet pouze s interakce s Jiřím Bartovancem. On mě motivuje, abych tančila a nebála se více používat své tělo a já jeho inspiruji k tomu, aby využíval svůj hlas. Učíme se od sebe navzájem.

03659492.jpeg

Kolik času jste mohli trávit společnou přípravou představení?Měli jsme na to pouze jeden týden a i v tomto týdnu jsem stále byla newyorskou herečkou, což pro mne znamenalo, že jsem ani na tento týden nemohla zastavit svoje profesní závazky. To je to kouzlo a zároveň tíha New Yorku. Dává vám mnoho příležitostí, ale nesmíte se v něm ani na okamžik zastavit. Musíte pořád růst a růst, potkávat nové lidi a vstupovat do nových projektů. Jedině tak se jako umělci udržíte při životě. Proto i naše týdenní setkávání s Jiřím muselo být velmi intenzivní. A díky tomu jsem si rozšířila svůj výrazový slovník. Při zkouškách to vypadalo třeba tak, že jsme na kousek papíru napsali situaci či pohybovou scénku, kterou bychom rádi ve zkušebně předvedli. Já na ten papír vždy napsala něco, co zvládnu předvést. Ale Jiří navrhl, že bychom si ty papírky měli vyměnit a vyzkoušet nápady to druhého ze dvojice. Najednou se mi tak ocitl v ruce papír s popisem pohybů, které jsem v životě nedělala. Vzala jsem to ale do hry a zjistila, že takto se můžeme navzájem lépe poznat.

03659494.jpeg

Vy jste v prvé řadě zpěvačka, nebo lépe řečeno vokalistka. Jak jste se k tét profesi dostala?Já jsem se k hudbě dostala přes hru na klavír. Můj pedagog ve mně rozeznal určitý talent, ale řekl mi, že je to druh talentu, který on neumí rozvíjet. Tím už asi v té době myslel na zpěv a mé herecké předpoklady. Ke zpěvu jsem se dostala později, kdy mi můj partner řekl, že ve svém životě budu šťastná jedině, když budu zpívat. A já dodnes při zpěvu zažívám skutečný pocit radosti.

03659493.jpeg

Také jsem měla štěstí na lidi. Setkala jsem se s řadou umělců, kteří dokázali ocenit to, co přináším na jeviště, tedy to, že jsem žena, že jsem afroamerická žena a že mé tělo ani hlas neodpovídají operním standardům. Před třinácti lety jsem ale potkala Roberta Wilson, který z toho všeho, co ke mně patří, udělal uměleckou výsadu. Účinkovala jsem v inscenacích, které režíroval. Tou byla například slavná opera Philipa Glasse „Einstein na pláži“ nebo inscenace na hudbu skladatelky Bernice Johnson Reagon „Pokušení Svatého Antonína“. Přátelství s Robertem Wilsonem má pro mě dodnes velký význam.