Ultima Vez

Inscenace také nevznikala krátce. Jak se dočteme v programu, její kontury se začínaly poprvé rýsovat již v dubnu 1998 v Moskvě, pokračovaly pak několika setkáními s americkým hudebníkem Davidem Byrnem, který připravoval zvukovou a hudební složku. V létě 1998 začal Vandekeybus točit film, ve kterém se nechal inspirovat dvěma povídkami argentinského spisovatele magického realismu Julia Cortázara. Výsledná inscenace propojila všechny zmíněné formy a měla premiéru 12. března loňského roku v Itálii.

Podtitul projektu je lapidární a přesný: choreografie pro jedenáct mužů. Celé zhruba dvouhodinové představení je vhledem do světa mužů, do světa agresivity a manipulace, do světa primitivistické animálnosti a krutých - byť groteskních - vzájemných vztahů. Vládnou tu ubuovští králové a jejich posluhovači, ovzduší je plné vražd a násilí. Nic není však tak jednoduché a přímočaré, jak by se z uvedené charakteristiky dalo očekávat. V inscenaci najdeme i chvíle touhy po vyrovnanosti a lásce. Na začátku pobíhají po jevišti polonazí herci jako koňská hříbata plná síly a vitality. Na kraji sedí popravčí - bude tam po celé představení - a jako zlý Bůh či krutý Král je ovládá. Inscenace je složena z mnoha abstraktních obrazů, jednou fascinujících svou syrovostí,jindyvýsostně tanečníchaněkdy zase třeba činoherních, kdy se jeden herec zpovídá ze svých fobií a tužeb. Herci se mezi sebou hádají, přou, napadají se. Abstraktní rozměr dění na scéně dodávají filmové dotáčky, jakýsi středověký, mystický příběh o člověku, který chudým i králům, dětem i dospělým, prodává zvuky a slova. Nakonec je pochopitelně popraven.

Velkou roli v představení hraje hudba Davida Byrnea. Najdeme v ní jak odkazy na experimenty se zvuky a etnickou hudbou, tak i novovlnné elektronické rytmy bicích a kytar a naléhavý Byrneův zpěv jako z dob existence jeho bývalé kapely Talking Heads. Vandekeybusovy obrazy jsou působivé, často fascinující, ale to, co by jejich prostřednictvím mělo být sděleno, zůstává často jakoby zašifrováno. Režisér zcela nechává na divákovi, zda je předloženými "postmoderními surovostmi" ochotem a schopen se prodírat, či zda mu zůstane animální mužský svět vlámských divadelníků nedostupný. Použitím slov a dějového filmu se paradoxně celek ještě více znepřehlednil, zatemnil.

Podle Davisa byrnea v sobě "tato inscenace spojuje nespočet různých prvků, fyzických, emočních a hudebních... Vidím pohybovou a taneční gramatiku postavenou na vzorcích gestech mimo obvyklý taneční slovník... a slyším zvuk a hudbu vystavěnou mimo popový, rockový a taneční hudební slovník... představení obsahuje odkazy na všechny tyto oblasti." To je totiž asi nejpřesnější charakteristika inscenací Ultima Vez - překračují zvyklosti a pravidla, hledají novou sílu divadelního zážitku skrze propojení mnoha uměleckých vlivů a kulturních odkazů. Jejich představení jsou temná a syrová, ať už čerpají z přírodních archetypů zvířat i lidí, z barbarských rituálů lidského podvědomí či se vážou na nejaktuálnější technické vymoženosti.