Ukrajinská Oděsa bývala něco jako New Orleans Černého moře. Jaká tradiční hudba tam zní dnes? Sedmé nebe s Petrem Dorůžkou

Přístav Oděsa byl etnickým tavícím kotlíkem už v době starověkého Řecka, antickou minulost dodnes dokumentují původně řecká jména jako Sevastopol či Simferopol. Z Oděsy pochází zpěvák Alec Kopyt, který se usadil v Amsterdamu a je čelní postavou mezinárodně uznávané skupiny Amsterdam Klezmer Band. „Řekové, Romové, Židé, Rumuni i Turci žili v Oděse po staletí v míru, než došlo k etnickým čistkám v době Stalinovy diktatury. Díky kulturní pestrosti býval přístav označován za New Orleans Černého moře,“ vysvětluje Kopyt.

Nejen Oděsa, ale i další ukrajinská města byla důležitými centry židovské kultury. Ve Lvově tvořila koncem 19. století židovská menšina třetinu z celkem 160 tisíc obyvatel. Vzniklo zde jedno z prvních kamenných divadel s repertoárem v jidiš s mezinárodní reputací. Členové souboru hostovali v Berlíně, Vídni a dalších evropských metropolích. Když přijeli roku 1911 do Prahy, mezi diváky byl i tehdy osmadvacetiletý Franz Kafka.

Fascinující šíři žánrů nabízí i současná Ukrajina, od elektronických fuzí až po karpatskou cimbálovou svatební muziku. Světově nejúspěšnější je čtveřice Dakha Brakha, která vystoupí 30. listopadu v pražském divadle Archa. Její jméno je odvozeno od ukrajinských slov pro Dávat a Brát, a také od názvu kyjevského kulturního centra Dakh, kde skupina vznikla, což znamená podobně jako v němčině střecha. Sestavu tvoří tři zpěvačky a muliinstrumentalistky a jeden hudebník.

Klíčovým nástrojem ukrajinské tradiční hudby je loutna kobza. Ukrajinští kobzaři se sdružovali do cechů, byla mezi nimi řada slepců, kteří neměli šanci uplatnit se v jiném povolání. Za Stalina byli ovšem promyšleně likvidováni.

Koncem roku 1930 proběhl v charkovské opeře kongres lidových zpěváků sovětské Ukrajiny, jehož cílem bylo zapojit venkovské umělce do budování socialismu. Poté, když delegáti schválili příslušné rezoluce, byli pozváni do Moskvy, kde měl proběhnout celosvazový kongres. Ukrajinští kobzaři, včetně slepců a jejich průvodců, nastoupili do vlaku, který zastavil v městečku 50 km severně od Charkova. Odtud je tajná policie odvedla na kraj lesa, kde už byly vykopány masové hroby. Mrtvá těla byla zasypána vápnem, hudební nástroje spáleny. Stalin, podobně jako dnes Putin, se snažil vyhladit vše, čím se Ukrajinci etnicky liší od Rusů. Plán k likvidaci kobzarů vznikl už roku 1925, byl ale několikrát odložen. Sovětská akademie věd, pověřená registrací budoucích obětí, totiž nestíhala připravit kompletní seznam. V archivech se svědectví o masakru nedochovalo, roku 1960 nařídil šéf KGB Alexander Šelepin zničit všechny dokumenty, které by v budoucnu tajnou policii zkompromitovaly. Tragédii ale popsal ve svých memoárech Dmitrij Šostakovič, které vyšly v češtině roku 2005 pod názvem Svědectví.