„Ukrajina jako taková se ještě nenarodila,“ zjistil Oleh Kryštopa. Jeho reportáže jsou ve skutečné velikosti

03732355.jpeg
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 03732355.jpeg

Oleh Kryštopa se narodil v Ivano-Frankivsku na západě Ukrajiny. Dlouho zůstával v rodném městě, nakonec se ale rozjel poznávat svou zemi. Stal se z něj novinář, televizní i rozhlasový redaktor a scenárista. Své poznatky z cest vepsal do knihy Ukrajina v měřítku 1:1.

Soubor literárních reportáží z Kyjeva, Krymu nebo Černobylu vychází v českém překladu Marie Iljašenko. Nakladatelství Dokořán tak zdejším čtenářům nabízí autentický pohled na zemi, která je Česku v mnohém blízká, přesto leckdy exotická. Při své pražské návštěvě Oleh Kryštopa k reportážní formě, kterou píše, připomíná: „V roce 2010 jedno z ukrajinských nakladatelství vydalo knihu Mariusze Szczygieła Gottland. Od té doby se literární reportáž začala rozvíjet i tam. Když jsem už před tím představoval svoji knihu, nakladatelé vůbec nevěděli, o jaký žánr se jedná, a nerozuměli mu. Až později se objevilo nakladatelství Tempora zaměřené právě na reportáže. Asi v roce 2012 zorganizovali první soutěž literárních reportáží, která se od té doby pravidelně opakuje. A to byl definitivní start tohoto žánru na Ukrajině. I když už se pomalu zjišťuje, že nejde o nic nového, že literární reportáže tam existovaly už ve 20. letech 20. století.“

Pro Ukrajince je vcelku typické, že jen zřídka opouštějí své město nebo region „V 90. letech ale přece jen došlo k určité změně. Nastala takzvaná pracovní emigrace a vesničané i obyvatelé měst tím pro sebe objevili Evropu. To ale mluvím především o západní Ukrajině, co se týče té střední nebo východní, takových oblastí, jako je Charkov, Donbas nebo Poltava, tak tam lidé opravdu necestují a často ani nevědí, co se děje třicet čtyřicet kilometrů od nich.“

03732356.jpeg

Jednotlivé regiony se liší velmi, ale na druhou stranu ty odlišnosti nejsou tak velké„Kdybychom vzali třeba Polesí, region Černého moře nebo stepní regiony, hory, tak dokonce i v těch horách existuje celá řada etnických skupin nebo dialektů. Oficiálně je na Ukrajině 13 dialektů. A jazykovědci říkají, že i ruština, kterou lze vnímat jako jeden z dialektů, se velmi liší od ruštiny v Rusku. Co jednotlivé regiony odděluje, je vztah k historii i k současnému dění. To je často dáno nedostatkem vzdělání a informovanosti a jistým postkoloniálním syndromem. Naopak spojuje je něco velmi iracionálního, něco, co bychom asi nazvali mentalitou.

Guillaume Le Vasseur de Beauplan, který jako první psal o Ukrajině, říkal, že tamní lidi je velmi těžké popsat - mohou být velmi pracovití i líní, mohou hodně pít, ale být také úplně střízliví. Souvisí to s tím, že se poslední dobou všechno velmi prudce mění. Mění se identita, mění se geopolitické vnímání… A dá se říct, že Ukrajina jako taková se ještě nenarodila. Posledních dvacet pět let se teprve formuje. Pět let byla ukrajinskou socialistickou republikou a teď se má narodit. A vlastně ještě ani netuší, jaká by měla být.“

Téměř v každé rodině je příběh spojený s dramaty historie„Ukrajinská historie je velmi komplikovaná. A právě rodinné příběhy umožňují ji velmi konkrétním způsobem uchopit a popsat. To je dáno tím, že nemáme nějaký společný pohled na historii, zatím není dána žádná oficiální, objektivní verze historie. Lidé se neshodnou, kdo byl hrdina a kdo padouch. A stejně tak všechny rodinné historie jsou komplikované a zamotané. V nich se ale přece jen orientujeme mnohem snáz a můžeme dojít k jakési shodě. Téměř v každé ukrajinské rodině je nějaký příběh spjatý s hladomorem. To platí především o střední a východní Ukrajině. Na západě má zase skoro každá rodina nějaké pojítko s Ukrajinskou povstaleckou armádou. To všechno se pak v dalších generacích ještě zamotalo. Další důležitý aspekt je i to, že na Ukrajině už zbylo poměrně málo lidí z té nejstarší generace - těch, kteří si ještě pamatují stalinské čistky. Ti se bojí všeho, co se jakkoli pojí se Sovětským impériem. Na druhou stranu je poměrně hodně šedesátníků, kteří na sovětské doby vzpomínají jako na to nejhezčí. S radostí vzpomínají na 80. léta za Brežněva, kdy se objevily dolary spjaté s ropou. Vnímají to jako zlatou dobu, kdy se žilo opravdu nejlépe.“

Česko ukrajinské podobnosti?Dá se říct, že obě země mají opravdu hodně společného. Máme společnou zkušenost okupace. A to nejenom ze strany Ruska. Zrovna nedávno jsem přemýšlel nad událostmi v Sudetech roku 1938 a porovnával jsem je s tím, co teď dělá Vladimir Putin ve vztahu k ruským obyvatelům Donbasu. Podobnosti tu tedy jsou. Pravda je, že na Ukrajině lidé čtou docela málo. Nevím, jak je to v Česku, ale doufám, že zdejším čtenářům bude knížka blízká a bude se jim líbit.