Úkolem umění je prohlubovat tajemství, ne dávat odpovědi, říká v ArtCafé zpěvák britských Suede Brett Anderson
Pětice Suede prošla dlouhou cestou, od mladické britpopové euforie přes krize a rozpady až po znovunalezenou sílu. Nové album Antidepressants dokazuje, že Suede jsou, na rozdíl od mnohem slavnějších Oasis, i po třech dekádách kapelou, která dokáže spojit energii punku s emocí romantiků. V rozhovoru o současných postojích Britů rozprávěl se zpěvákem Brettem Andersonem hudební dramaturg Pavel Zelinka.
Vychází vaše desáté studiové album. Překvapuje vás někdy, že stále jako kapela existujete?
Jestli mě překvapuje, že stále existujeme jako kapela? Do jisté míry ano, ale zároveň ne. Od začátku jsem chtěl dělat hudbu dlouhodobě – to mě vždycky přitahovalo. Když jste ale mladí, žádnou dlouhodobou vizi nemáte, skáčete od jedné desky k následujícímu albu a víc neřešíte. Takže odpověď je ano i ne.
Nové album zní trochu jako kdybyste jako kapela znovu začínali…
Jo, má svěžest, kterou si člověk paradoxně osvojí až věkem. Je v tom jakýsi paradox. Jak stárnu a nabírám zkušenosti, chci být v hudbě trochu naivnější. Dřív toužíte po sofistikovanosti; teď mě víc láká syrová energie jednoduché, silné hudby – zachytit živou kapelu tak, aby energie nevyprchala do éteru. To byl jeden z cílů téhle desky, zachytit koncertní energii kapely a nenechat ji unikat do éteru, jak se to někdy dříve dělo.
Zbytek rozhovoru si poslechněte v celém záznamu ArtCafé.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
-
Tennessee Williams: Tramvaj do stanice Touha. O tragickém míjení povah, srdcí i nenaplněných snů
-
Gustave Flaubert: Bouvard a Pécuchet. Rozhlasová premiéra příhod dvou pařížských písařů
-
David Lynch, Kristine McKennová: Místo snění. Výběr z knihy o životě a díle geniálního režiséra
-
Benzína Dehtov. Ondřej Vetchý a Václav Neužil v Pýchově černé komedii o životě hrou a hře o život
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
