Ukaž mi, jak umíš mramor. Pásmo ze vzpomínkových textů českého sochaře Josefa Mařatky

Ačkoliv Josef Mařatka (1874–1937) patří k našim nejvýznamnějším sochařům, při pročítání jeho životopisných dat člověku proběhne hlavou myšlenka, jaká by asi byla Mařatkova cesta životem, kdyby šel na doporučení Antonína Dvořáka studovat hudbu. Mohl nastoupit na konzervatoř, kam zkoušku úspěšně složil, ale rozhodl se pro umění výtvarné a zvítězila Umprum.

Mařatka byl člověk mnoha talentů a z jeho osobních vzpomínek je zřejmé, že k nim patřilo i nadání literární. Roku 1987 Odeonem vydané Vzpomínky a záznamy jsou krásným svědectvím o době, kdy se umění dařilo. Sochařovo poutavé vyprávění přibližuje mnohé významné osobnosti českého a francouzského výtvarného umění, ale i společenského dění.

Čtěte také

Do skla rád vkládám pocity a náladu. Tváře jsou to nejtěžší, co se z něj dá vyrobit, říká Martin Janecký

V roce 1900 se začal plnit Mařatkovi velký sen. Po studiích u Josefa Václava Myslbeka (1848–1922) chtěl ještě do Francie, k Augustu Rodinovi (1840–1917). To mu umožnilo Hlávkovo cestovní stipendium, které získal za plastiku Ledaři na Vltavě. Jako většina umělců, ani Mařatka to neměl na počátku své umělecké dráhy snadné v Praze, ani v Paříži. I přes obdržené stipendium se jeho pařížský pobyt neobešel bez potíží, hlavně finančních. Pařížské dobrodružství je od počátku protkáno mnoha napínavými, ale i úsměvnými situacemi. Nebýt jeho šťastné povahy a vytrvalosti, kdo ví, jak by vše dopadlo.

Rodinův ateliér

Čas, který v Paříži prožil, než se mu podařilo do Rodinovy dílny dostat, byl velkou zkouškou trpělivosti. Naštěstí se setkává s okruhem Čechů v Paříži již usazených, Muchou, Dědinou, Hynaisem, Špillarem a mnoha dalšími. To přinášelo jisté povzbuzení i pomoc, mnohdy i v podobě plného talíře. Stipendium bylo přece jen nedostatečné.

Čtěte také

Výstavy nemám dopředu vymyšlené. Zkouším na nich vzájemné působení soch, do hry beru i výhled z okna, říká sochařka Monika Immrová

Počátky práce v Rodinově atelieru byly velkou zkouškou, kdy se Mařatka musel pustit do práce takřka od začátku. Nekonečnými studiemi rukou a nohou si Rodin své žáky prověřoval, než je pustil k sobě. Přes počáteční jazykovou bariéru,kdy docházelo i k mnoha úsměvným momentům, Rodin vypozoroval, že Mařatka je nejen velmi šikovným sochařem, ale i užitečným a milým členem atelieru a dílny. Po čase se spolu spřátelili natolik, že mladík dostává od manželů Rodinových krásnou nabídku a možnost bydlet přímo v jejich sídle v Meudoně a s tím i místo u jejich stolu.

Kdo ví, zda by se bez Mařatky roku 1902 uskutečnila Rodinova výstava v Praze. Ten věděl, jak je mistr vrtošivý, a proto od okamžiku, kdy na výstavu kývl, začal jeho díla expedovat do Prahy. 

Vltavský Souzvuk dává jen z části nahlédnout do Mařatkova životního příběhu. Jeho pařížský pobyt jej řadí vedle výjimečných Čechů, kteří dokázali obstát i v zahraniční konkurenci.