Úhel poslechu Elišky Vidomus. Když hráli Plastici v senátu…

"To by nás v sedmasedmdesátým nenapadlo, že se díky Plastikům podíváme do senátu, co?“ smáli se dva páni na chodbě Valdštejnského paláce. Koncert byl ale výjimečný nejen touto symbolikou a mimořádným kontextem, ale, a to především, po hudební stránce.

U projektů typu „kapela plus orchestr“ může hrozit sklouznutí k laciné estrádě, ve které se spektakulárně vzdá pocta legendám – to ale rozhodně nebyl případ této akce a to i díky skladateli Michalu Nejtkovi a jeho orchestrálním aranžím. Díky nim se podařilo, že na jednom pódiu nestála kapela a vedle orchestr, ale jedno komplexní těleso. Nejtkovo zpracování alba Plastic People Co znamená vésti koně, mě přivedlo k otázce, kterou si občas nejen ve svých pořadech kladu...: Co všechno by měla splňovat kvalitní hudební fúze a jak docílit toho, aby žánrově i myšlenkově vzdálené hudební světy dokázaly najít společnou řeč? Aby dokázaly vytvořit funkční syntézu, která nebude křečovitá, ale bude působit zcela přirozeně?

Ve svém Úhlu poslechu proto tentokrát představím několik nahrávek, na kterých se podařilo propojit žánrově rozdílná hudební tělesa v jeden organický celek a překlenout tak konvence a stereotypy, které se s různými styly pojí. Zároveň, a to chci zdůraznit, se ani v jednom případě nejedná o umělecký kalkul bez nějakého hlubšího uměleckého smyslu – nečekají nás projekty vytvářené s předem zaručeným úspěchem à la rockové hvězdy zpívají v opeře – naopak, zajímají mě cesty neprošlapané, vyžadující odvahu experimentovat a ochotu vzájemně si naslouchat.

V pořadu zazní skupina Snarky Puppy s holandským Metropole Orkestem, francouzsko-libanonský trumpetista Ibrahim Maalouf s malijským rapperm Oxmo Puccinem, s orchestrem a stotřicetičlenným dětským sborem, Jazz Bigband Graz s guinejskou zpěvačkou Hadju Kouyaté a na závěr spojení alternativně rockového tria Strom stínu s bigbandem Bucinatores.