Učňák
Třídil jsem doma starý papír, likvidoval listinnou pozůstalost prošlých časů, hloupé literární pokusy. Přitom jsem otevřel sešit nadepsaný Technologie, obor zedník, 2. ročník, učil učitel Setnička. Tehdy jsme se smáli, když pan učitel vskutku trval na minulém čase "učil". "S mou technologií půjdete celým životem." Tak podnes vím, že než dřevěný truhlík naplníte maltou, je třeba ho vykropit. Od Setničky také znám, jak se staví žebříkové nebo štenýřové lešení nebo jak upevnit krakorce pro zavěšení klecí lešení pojízdného, kde osádka stoupala k římse ručním navíjením lana na buben. Setnička celá desetiletí sice učil to samé, ale výuku dovedl diferencovat. Zlobivějším dal z cihliček vyvázat roh nebo různě velké komíny, někteří kreslili, jak z prken stlouci kozy, jiní psali jakousi rešerši, aniž věděli, co to je. Podnes cítím tu zvláštní vůni dřeva potřísněného dobrou vápennou maltou, o níž v učebně s láskou vyprávěl.
Měli jsme výhodu - v roce 1970 z politických důvodů, za trest, přešlo na učiliště dost kvalitních učitelů z gymnázií, a tak se i zedníci dozvěděli od češtináře Bohuslava Hoffmana, kdo byl Jan Zahradníček, no - pro piškvorkáře možná mistr štenýřového lešení. Bylo přísno, nad katedrou na nás shlížel starý generál. Vedle mě sedící Jiří Fürst nakreslil na piják jeho karikaturu, dost znamenitou, pod ni napsal "škleróza ž Bužuluku," a hned měl trojku z chování, málem ho z učiliště vyloučili. Těch střepů všeobecného vzdělání jsme si mnozí vážili, vědouce, že lepšího se nám nejspíš ani nedostane.
Onehdy jsem dostal nabídku, abych učil na odborném učilišti češtinu. Platy ve školství už dávno nejsou - na rozhlasové poměry - tak špatné. Odučil bych si svoje hodiny a ve dvě byl doma. Honem jsem v paměti lovil Zahradníčka, básníka těžkého osudu - jeho zatčení v roce 1951, které už tušil. Ale co naplat, stejně více vím o tom štenýřovém lešení, vzdychl jsem. "To nevadí, neboj se, však on by je Zahradníček ani nezajímal." Nejhorší prý jsou kuchaři a číšníci, cukrářky a prodavači jsou o něco lepší. Vykládat a zkoušet spisovatele stejně asi nemá cenu. - A číst jim? - Neposlouchají, ruší. - Tak bychom psali diktáty. - Nepsali by. - Ani slohové práce? Co dělali o Vánocích nebo třeba vlastní životopis? - Ano, to bys zjistil, z jak těžkých poměrů jsou: "Žiju u dcery mýho nevlastního táty. Je príma. O mámě nevím nic." - Chodil bych s nimi ven a učil je češtinu rovnou z přírody. - "Ste zešílel, pane učiteli, to se potáhnem až na ten kopec?" a mobilem by si přivolali odvoz autem. - Tak proč do té školy chodí, když je výuka vůbec nezajímá? - Protože musí, něco dělat musí.
Pochopil jsem, že v předmětech, z nichž učňové neskládají závěrečnou zkoušku, je kantor v jiné úloze, spíše působí jako dozorce či vychovatel. Tam jde o to hodiny přečkat do zvonění. Nebo je učitel musí naplnit jiným obsahem, který by učně zaujal. Takže nemělo by učňovské školství vůbec mít trochu jiný obsah? Vždyť za to, jak málo bych je naučil češtině, by můj plat byl neúměrně vysoký. A za to, jak bych se s nimi zlobil, dosti nízký.
Ostatně mě by stejně nejvíc bavilo učit štenýřové lešení. Šli bychom ráno do lesa, probírkou si nakáceli smrkové kmínky, odvětvili je. Mistři štenýřového lešení učili se češtině rovnou z přírody.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
