Učit se čínštinu je jako učit se tři jazyky najednou, říká Emma Hanzlíková. Ve škole zkoumá, jak propojit asijské a evropské umění

Z čínského umění je Emmě Hanzlíkové nejbližší malba, práce s čínskými znaky či metoda knihtisku, ostatně právě přes čínské písmo se dostala ke studiu sinologie a dějin umění. Jako středoškolačka si ale ještě myslela, že svou lásku k písmu bude rozvíjet na UMPRUM při studiích typografie. Ukázalo se, že nápady sice má, ale nedokáže je přenést na papír, a když v zimě nevyšly přijímačky na uměleckou školu, na jaře úspěšně vsadila na sinologii a dějiny umění.

V budově bývalé humpolecké textilky byla otevřena zóna pro umění - 8smička. Na snímku kurátorka výstavy Emma Hanzlíková|foto:Luboš Pavlíček,ČTK

Během studia vycestovala do Pekingu na půlroční jazykový kurz. Pilovala čínštinu – na konci pobytu se prý už dokázala pohádat s taxikářem – a také se toulala pekingskými uličkami. Často v nich fotila. Na tyto v Číně všednodenní, pro nás však exotické výjevy vzpomněla ve Vizitce v souvislosti s výstavou fotografií Xiao Quana, kterou připravila Galerie hlavního města Prahy a která je nyní kvůli pandemii koronaviru zavřená. „Samozřejmě se s ním nechci srovnávat, ale i on, přestože v Pekingu vyrostl, fotil každodenní život, dělal žánrové fotky z ulice. Pak také fotil nastupující generaci intelektuálů, básníků a filmařů,“ představila ve zkratce význačnou osobnost čínské fotografie.

Cesta destrukce muzea

Emma Hanzlíková se v současné době věnuje doktorskému studiu teorie umění na UMPRUM, kde zkoumá možnosti vystavování asijského umění v západních institucích. Jak ve Vizitce řekla, kdyby měla příležitost postavit si vlastní kurátorský projekt, šla by cestou strategie „destrukce muzea“, jak ji ve Vídni před pěti lety představil japonský umělec Tadashi Kawamata. Ten do prostoru Muzea užitého umění (MAK) nově a neortodoxně nainstaloval tamní sbírku asijského umění a ukázal ji tak ze zcela jiného úhlu pohledu.

Přízemí humpolecké zóny umění 8smička nabízí výstavu Dvě hlavy čtyři ruce. Na snímku je kurátorka Emma Hanzlíková|foto:Luboš Pavlíček,ČTK

Propojování západního a evropského umění se Emma Hanzlíková věnuje dlouhodobě. Poprvé ji téma zaujalo v souvislosti s jezuity, kteří na svých cestách do Číny představovali na císařském dvoře olejomalby. Číňané je pak transformovali a za čas se tyto obrazy vrátily zpět do Evropy. Importovaná díla je dnes možné najít například ve šlechtických sbírkách. Nejde ale jen o souvislosti několik set let staré, v padesátých letech minulého století fungovala mezi Československem a Čínskou lidově demokratickou republikou čilá umělecká a literární výměna a na tuzemských uměleckých školách studovala řada čínských umělců.

Čtěte také

Při práci ve dvojici je nejdůležitější humor, říkají výtvarníci David Böhm a Jiří Franta

Emma Hanzlíková mluvila také o systému výuky umění v Číně, kde vedle sebe existují současné ateliéry intermediální tvorby a ateliéry zaměřující se na tradiční malbu květin a ptáků. Zmínila také obtíže při studiu jazyka, ke kterému se dnes vrací – a zjišťuje, kolik toho zapomněla. „Učit se čínštinu je jako učit se tři jazyky najednou,“ říká s tím, že na zřeteli je třeba mít zvukovou stránku jazyka, schopnost znaky číst a také pamatovat si pořadí tahů při jejich psaní. V současné čínštině prý existuje asi pětasedmdesát tisíc znaků, ke čtení novin postačí znalost zhruba tří tisíc.

V uplynulých letech působila Emma Hanzlíková jako hlavní kurátorka humpolecké kulturní zóny 8smička, z níž se ale nedávno kvůli svým studijním aktivitám stáhla. Za nejpodařenější výstavy považuje zahajovací Poctu suknu, reflektující historii humpolecké galerie, a také projekt Vrchovina, krabatina, mrchovina o okolní krajině a lokálních umělcích, který zaujal humpolecké obyvatele.