U Zlaté rukavice: Panoptikum plné ztracených existencí

Z filmu U zlaté rukavice, režie Fatih Akin
Z filmu U zlaté rukavice, režie Fatih Akin

Nový film oceňovaného režiséra Fatiha Akina o hamburském sériovém vrahovi je nepokrytě špinavý, hnusný až dávivý.

Německý režisér tureckého původu Fatih Akin způsobil na letošním Berlinale se svou novinkou U Zlaté rukavice malý poprask. Režisér, který je prověřenou festivalovou tváří (ceny si už odnesl z Berlína, Benátek i Cannes), se po Zlatým Glóbem oceněném snímku Odnikud rozhodl zadaptovat knihu německého spisovatele Heinze Strunka. Ta je pojmenovaná podle hamburského lokálu nepříliš lichotivé pověsti, kde popíjel a potkával své oběti sériový vrah Fritz Honka. Akin se jeho portrétu chopil natolik specifickým způsobem, že velkou část diváckého spektra znechutil a vysloužil si řadu negativních reakcí. Zaslouženě?

Z filmu U zlaté rukavice, režie Fatih Akin

Akin vskutku divákům nic neulehčuje. Například nedopřává žádnou expozici, kontextualizaci. Kdo se na film začne dívat jako tabula rasa, bez znalosti Fritze Honky a jeho zločinů, pravděpodobně si bude po následujících 110 minut myslet, že sleduje groteskní německou verzi Trierova Jack staví dům. A pojítko s realitou objeví až se závěrečnými titulky, ve kterých se tvůrce konečně naplno přihlásí k faktu, že jeho film má kořeny ve skutečných událostech. Že ústřední figura není fiktivní hororové monstrum, nýbrž monstrum až příliš skutečné, které v Hamburku první poloviny 70. let vraždilo. Ona „faktografie“, která na diváky spolu se závěrečnými titulky zaútočí, má ovšem spíše ironizující funkci. Akin neposkytuje vysvětlivky, nevede diváka za ruku ke snadné interpretaci událostí. Jeho ambicí nebylo natočit rekonstrukci skutečnosti. U Zlaté rukavice je především silně subjektivizovaným zachycením pokřiveného vidění světa, které jsme nuceni skrze psychopatickou ztracenou existenci v hlavní roli přejímat.

Promyšlená hororová stylizace, nebo nevkusná exploatace?

Subjektivita se na více úrovních projevuje již v podobě, která je zde Fritzi Honkovi přisouzena. K nepoznání namaskovaný Jonas Dassler je z vizuálního hlediska kombinací Quasimoda, Eda Kempera a Ephialta ze 300 – nahrbená, věčně opilá a potácející se dívčí noční můra s křivými zuby, šejdrem jdoucíma očima a umaštěnými vlasy. Skutečný Honka nebyl žádný krasavec, Akinův film však jeho podobu pokřivuje ještě víc. Důvod? Honka sám sebe jako zrůdu vnímá, slyší lidi kolem sebe, jak o něm jako o zrůdě mluví. Zároveň Honkovy činy a jejich medializace pomohly vytvořit archetyp vražedného monstra, které děsilo tehdejší děti. Včetně samotného režiséra, který v dobách vrahova řádění bydlel s rodiči v Hamburku. Jako monstrum se Honka vryl do podvědomí německého národa, jako monstrum jej nyní Akin divákům připomíná. A v souladu s touto snahou vykresluje i prostředí, ve kterém se vrah pohybuje.

Z filmu U zlaté rukavice, režie Fatih Akin

Dlouho jsem neviděl film, který by byl tak nepokrytě špinavý, hnusný, dalo by se říci až dávivý. Nejde ani tak o brutální násilí. To je dávkováno opatrně, často se děje mimo záběr v souladu s pravidlem, že kombinace zvuku a divácké představivosti často zmůže více než potoky krve (viz první scéna, ve které hrají prim Honka, mrtvá prostitutka a pila). Spíše o všechno ostatní, co ústřední figuru obklopuje. Špína, smrad, červi a všeobecná zchátralost těla i mysli. Akin zde šroubuje estetiku ošklivosti na maximum, škaredé věci hrají v drtivé většině záběrů prim a kamera na nich prodlévá tak dlouho, jakoby chtěla soutěžit s divákem o to, kdo dříve odvrátí zrak. Právě tato exploatace ošklivosti a zdánlivá snaha šokovat se stala největším terčem kritiky. Exploatační stylizace je nicméně promyšleným a pečlivě zinscenovaným způsobem, jak se vyrovnat se šokující realitou, která stojí v pozadí tohoto Akinova groteskně hororového panoptika nechutnosti.

Hospoda U Zlaté rukavice coby dekadentní doupě a poslední štace

Jeho emblémem je právě hospoda U Zlaté rukavice, kterou režisér vykresluje jako agregát ztroskotanců a podivných existencí. Jako místo, kde „slunce nesvítí“. Knajpa je leitmotivem, metaforou úpadku lidského ducha a beznaděje, ze které už se nedá vrátit zpět na světlo. Můžeme sledovat Honku, jak se snaží přestat pít, napravit se, potlačit svou zvrácenost. Dobře ale víme, že spáry Zlaté rukavice si jej najdou a vtáhnou zpět do víru šnapsu, vražd a hnusu. Zde se znovu projevuje Akinův smysl pro sžíravou ironii, která probublává skrze všudypřítomné německé šlágry i detaily v mizanscéně, například vonné stromečky Wunderbaum strategicky rozmístěné po Honkově bytě.

Z filmu U zlaté rukavice, režie Fatih Akin

Fatih Akin se nad panákem šnapsu U Zlaté rukavice nesnaží o psychologizování, o ponor do duše sériového vraha. Předkládá provokativní karikaturu monstra bez jasného návodu, jak k němu přistupovat, bez analýzy kořenů zla v něm. Je tu pouze Honka, potácivá zrůda věčně pendlující mezi zaplivaným lokálem a ještě odpornějším podkrovním bytem, v němž tlejí mrtvoly žen, které nemá kdo postrádat. Jeho společnost není příjemná, Akinův přímý a brutální atak na divácké smysly nicméně představuje tuze zajímavý způsob, jak se postavit čelem k minulosti. Teď je na divácích, aby se s ním po svém vyrovnali.

Poslechněte si recenzi a debatu o filmu, následovanou rozhovorem s odborníkem na extrémní kinematografii, profesorem Mattiasem Freyem z univerzity v Kentu.