U pražského rodáka, spisovatele Maxima Billera

O Berlíně nechce hovořit, a už vůbec ne o tom, proč teď bydlí právě ve městě, kterému se kdysi tolik vysmíval: "Člověk, kterému to myslí, nemůže mít Berlín rád. V Berlíně jsem jen proto, abych věděl, že jsem o nic nepřišel, až tu bydlet nebudu."

Kdo své osobní pocity zveřejňuje s takovou bezohledností jako pražský rodák Maxim Biller, pocházející z rodiny židovských intelektuálů, přirozeně musí počítat s tím, že budou ostatní reagovat stejně podrážděně jako on. Ve svých jasnozřivých, důvtipných a polemických textech kultivuje autor umění převádět složité souvislosti pádným a polemickým způsobem na společného jmenovatele, pěstuje své umění věci zjednodušovat a přiostřit. Ve svém nejnovějším románu Dcera, který se předloni na frankfurtském knižním veletrhu setkal s nebývalým ohlasem, hovoří Biller o "egoistických, studených německých nestvůrách" a zemi, ve které žijí ještě v roce 2000, označuje jako zem holocaustu. Jako žid se Biller v Německu podle svých slov zákonitě nachází v úloze outsidera. A jak sám říká, "ze svých nízkých pohnutek" je rozhodnut na myšlenková klišé reagovat stejným, a to neméně zjednodušujícím způsobem.

Logo|foto:Český rozhlas

Skutečně se Maxim Biller, který v roce 1972 odešel z Prahy a žil v Hamburku a Mnichově, ani po třiceti letech v Německu necítí jako Němec. "Ne," odpovídá spisovatel. "Jsem Němec v cestovním pase, ne ve svém myšlení." Dokázal by tedy přinést jasný důkaz této vyhraněnosti a psát česky? Česky přece hovoří perfektně, neboť čeština je vlastně jeho mateřštinou. Otázku považuje Biller za absurdní: "Vůbec ničemu jsem neporozuměl!" A tak když opouštíme spisovatelův berlínský byt, nakonec se ptáme: "Jestliže host svému hostiteli Maximu Billerovi přece jen možná trochu porozuměl, není to snad v tom, že pokud by šlo jenom o estetiku, bylo by všechno v zásadě jednoduché?"