Tým rozhoduje, říká architektka studia Snøhetta, ve kterém pracuje stejný počet žen i mužů

Urban Talks - Jenny B. Osuldsenová
Další podcasty, rozhovory a příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Urban Talks - Jenny B. Osuldsenová

Renomované norské architektonické studio Snøhetta se etablovalo projektem jedné z největších knihoven na světě - Alexandrijské knihovny v Egyptě. Za ni i za slavnou Operu v Oslu získalo mimo jiné cenu World Architecture Award.

Mezi jejich další projekt patří například muzeum umění v Lillehammeru nebo úpravy newyorského Time Square. Studio, které pracuje po celém světě a sdružuje architekty ze tří desítek zemí, a které spoluzakládal český architekt Martin Roubík, je pojmenováno po norské hoře Snøhetta, na kterou se dokonce jednou ročně architekti a designéři vydávají. „Někteří z nich na takové výpravě nikdy předtím nebyli, ani třeba neviděli sníh,“ říká přední architektka studia Jenny B. Osuldsenová, která přijela do Prahy na pozvání školy architektury ARCHIP a Centra městské architektury a plánování CAMP.

Jenny B. Osuldsenová

Ve studiu Snøhetta se zabýváte interdisciplinární tvorbou. Věnujete se projektům v oblasti architektury, interiérového designu, ale i produktového a grafického designu. Jinými slovy mezi vašimi projekty najdeme obrovské veřejné budovy v předních světových metropolích stejně jako malé projekty jako je příborový set, klika od dveří nebo nové bankovky. Jste doslova rozkročeni do mnoha oborů, co vám to přináší?

Není tak snadné si naplánovat, že se chceme soustředit jen na určité typy projektů. Účastníme se mnoha soutěží po celém světě, ale určitý základ máme v budovách kulturních institucí. Odrazovým můstkem pro nás byla Alexandrijská knihovna a měli jsme pak velké štěstí, že jsme se mohli věnovat i dalším kulturním projektům – divadlům, operám a knihovnám. Velké projekty bývají často velmi komplexní, takže neděláte jen jednu věc. A experimentovat s menšími projekty je zábavné. Záleží samozřejmě na typu projektu a na klientovi. I to je součást interdisciplinární práce. Když se účastníte architektonické soutěže, vymýšlíte koncept a na začátku většinou vůbec nejste v kontaktu s klientem. Co víc, často s ním ani nesmíte mluvit. Ale pokud jde o malé projekty, klienti si vás najdou sami a vznikne mezi vámi jakási symbióza. Široké spektrum projektů je pro nás skvělé, neříkáme, že se specializujeme jen na jeden typ práce. Možná je tedy trochu hloupé, že jsme až tak otevření a vlastně říkáme „my dokážeme cokoli“, ale také jde o to učit se nové věci.

Jenny B. Osuldsenová na přednášce v Praze

Kolik lidí vlastně aktuálně pracuje pro studio Snohetta?

V Oslu je nás 120, pak skoro 60 v New Yorku, 8 v San Francisku, skoro 30 v Innsbrucku, 10 v Paříži, asi 10 v Hong Kongu a 8 v Adelaide. Tak si to spočítejte, něco k 250.

Jak byste popsala filosofii Snohetty? Je pro vás důležitá sociální interakce a skloubení tradičního řemesla s nejnovějšími technologiemi. V čem spočívá podstata vašeho specifického tvůrčího procesu?

Myslím, že spočívá právě v té zmíněné interdisciplinaritě. Nemůžu říct, že máme nějaký recept, kterého se pokaždé držíme. Každý projekt je jiný. Samozřejmě, že se učíme na základě toho, co už máme za sebou, ale jsme velmi otevření a liberální. Dost podstatné je i to, jak budujeme naše týmy. Protože tým rozhoduje. V kanceláři je padesát procent žen a padesát procent mužů a asi třicet různých národností, takže lidé přicházejí z různých kultur a prostředí. A všichni společně sdílíme své nápady. Vůbec nejdůležitější tedy je, abychom byli nejen velkorysí, ale hlavně, aby se nikdo z nás nedržel stranou. Jde nám o společnou myšlenku a ta může vzejít doslova z čehokoli. Všechno je to o sdílení. Můžete si říkat, že ten, kdo jako první vezme do ruky pero a vytvoří náčrt, má projekt ve svých rukách. Ale tak to není. Pak se svojí představou přijde někdo jiný a začne diskuse. Jde o velmi plynulý proces, a protože nám opravdu záleží na tom, abychom byli kontextuální a site-specific, hodně času trávíme právě nad konceptem.

Jenny B. Osuldsenová na přednášce v Praze

Zaujal mě důmyslný layout vašich kanceláří. Ta v Oslu má 1600 metrů čtverečních a členové jednotlivých týmů jsou v prostoru rozmístění, takže týmy nesedí pohromadě. Jak moc je takové prostorové uspořádání zásadní pro tvůrčí proces, který jste popisovala?

Velmi zásadní, pro nás rozhodně. Když dostaneme velkou zakázku v zahraničí a je třeba, abychom tam byli přítomni, otevřeme v dané zemi novou kancelář. Někdy je zkrátka dost složité pracovat na projektu z Osla nebo z New Yorku. A každou novou kancelář se snažíme uspořádat, možná ne zrcadlově, ale podle stejného principu. Musí jít o otevřený prostor, ve kterém sedíme všichni společně, potkáváme se v něm, narážíme do sebe a jsme neustálém v kontaktu. V Oslu máme navíc dva kuchaře, kteří každý den přicházejí, aby uvařili oběd. Máme velký jídelní stůl, u kterého sedíme, a je zakázané bavit se o práciJ Pro nás je zkrátka podstatné, abychom sdíleli své nápady, byli velkorysí a ptali se. Je to zkrátka o tom být zvědavý a zajímat se. A pak, když se zeptáte: čí byl tohle vlastně nápad?, tak nevíme. Během jediné diskuse se původní nápad někoho z nás vyvíjí a mění. A víte co, ještě nikdy jsem neviděla projekt, kterému by tato interdisciplinarita ublížila, naopak, právě v tom je síla.

Jenny B. Osuldsenová na přednášce v Praze

Realizujete projekty po celém světě. Už jste se účastnili nějaké soutěže v Česku, nebo měli byste o to zájem?

Samozřejmě, to bychom byli moc rádi! Zajímaly by nás především soutěže na budovy kulturních institucí, jako jsou divadla, knihovny nebo muzea. Mezinárodní soutěže se většinou vyhlašují u velkých projektů, což by pro nás bylo extrémně zajímavé, zvlášť v Česku.

Proč?

Protože jsme v Česku ještě nic nedělali a také jde o záměr a funkci dané budovy, o další vrstvy, které takový projekt může obsahovat. Je samozřejmě otázka, zda bychom nějaké nové vrstvy dokázali objevit my, ale myslím, že se opravdu vždycky snažíme dát městu něco nazpátek. Zaměřujeme se na veřejný prostor, ten je pro nás zásadní. Chceme totiž ukazovat, že architektura obsahuje víc vrstev, a že nejde jen o funkci.

Židle S-1500

Na začátku jsem zmínila, že se zaměřujete na rozmanité i různě rozsáhlé projekty. Také mě ale zaujalo, že poslední dva roky jste se věnovali výzkumu plastového materiálu. Jaký je výsledek tohoto výzkumu?

Vlastně šlo o několik různých projektů. A z jednoho z nich se zrodila židle S-1500, jejíž tvar odkazuje k ikonické židli ze začátku 70. let, kterou známe ze školních lavic. Spolupracovali jsme s výrobcem nábytku Nordic Comfort Products, který působí na severu Norska, v oblasti chovu ryb. Právě akvakultura využívá obrovské množství plastového materiálu - sítě, provazy, ale také třeba ocelové trubky, pro které už neexistuje další využití. V rámci našeho výzkumu jsme se zaměřili na pochopení plastů a hledání možností jejich nového využití poté, co doslouží svému původnímu účelu. Namísto získávání prvotřídních plastů z druhé strany světa, jsme využili recyklovaný plast z okolních zemědělských podniků a vyvinuli jsme tuto židli. A protože akvakultura používá hlavně zelené nebo modré materiály, má židle zvláštní barvu a je pokaždé trochu jiná. Vlastně má přirozený mořský vzor, Takže máte židli a také dobrý příběhJ A teď vyvíjíme opakovaně použitelné kelímky. Je nesmyslné, aby existovalo 95 druhů jednorázových kelímků, které spotřebujeme a vyhodíme. Přemýšlíme nad nějakým sofistikovanějším řešení. Na druhé straně se můžete zeptat: proč využívat plast, když bychom se ho měli spíš snažit zbavit? Jenže troufám si tvrdit, že plastů se nějakou dobu nezbavíme a pokud je dokážeme upcyklovat, v tom je ten opravdový trik.