Tyjátr – Nafouknuté vzpomínky Petra Nikla

Divadlo Archa uvádí od května minulého roku nový scénický projekt Petra Nikla. Výtvarně pojatá performance nazvaná Já jsem tvůj zajíc vnáší do českého divadelního prostředí další z nenapodobitelných děl světově uznávaného českého výtvarníka a performera. Stejně jako ve svých předchozích projektech i zde využívá Petr Nikl principu hry s předměty nám blízkými i předměty neznámými, roztodivných tvarů, materiálů i funkcí.

Komorní melodram Já jsem tvůj zajíc vznikl souběžně s výstavou Hračky Libuše Niklové, která proběhla v Uměleckoprůmyslovém muzeu, a výstavou Petra Nikla Dialog s maminkou v Letohrádku Hvězda. Tvorba Libuše Niklové, především její gumové a nafukovací hračky, inspirovala jejího syna Petra Nikla pro vytvoření éterického představení plného vznášejících se strojků a poletujících gumových těles.

Petr Nikl
To je otázka, jak se k těm předmětům stavíte a jaký k nim nabýváte vztah, jak je používáte nebo do jakých kontextů je skládáte. Co mezi sebou vytváří za skupinu, jakou energii mezi sebou vyzařují. Je v nich zapředen čas – některé jsou starší, některé nové. Jsou to prvky toho kosmu, nebo možná mikrokosmu, který si vytvoří za tu hodinu představení.

Petr Nikl – Já jsem tvůj zajíc|foto: Divadlo Archa

Petr Nikl trousí útržky své paměti po celém prostoru scény. Vdechuje je do obrovských, vzduchem nafouknutých, plastových krychlí, jež na sebe nejdřív vrší a pak všechny jedním úderem zboří. Agresivní gesto rázem střídá opatrnost a něha, se kterou rozházené krychle obrací a řadí vedle sebe. Nikl se ve svém komorním a zároveň velmi intimním melodramu nedrží při zemi. Vzpomínky vtělené do gumových nafouknutých krychlí poletují vzduchem pomocí vrtulek a mikrofony k nim přilepené zaznamenávají Niklův hlas.

Petr Nikl
Často improvizuju bez struktury, ale toto strukturu má, protože ve velkém divadle je potřeba, aby osvětlovač věděl, kdy má zapnout světlo, zvukař, kdy má zapnout smyčku. Všechno je propojené a jsou dány změny jednotlivých obrazů. Ale nikoli jejich délka. Ta je nechaná dané chvíli. Uvnitř obrazů se samozřejmě hodně improvizuje. Tam je pak dobré, a já to tak mám, si nevnucovat žádné přesné úkoly. Spíš neotevřít tomu, co se tam bude dít. U těch předmětů je hezké, zvláště když lítají a jsou neposedné, že si trošku dělají, co chtějí, a člověk je nikdy neuskládá stejně. Tady nejde o žádnou spartakiádu, ale spíš abychom byli domluveni stejně na určitých změnách.

Petr Nikl vystupuje během představení jako herec, vypravěč, muzikant a performer, který organizuje a instaluje předměty do prostoru, z nějž se pomalu a jistě stává nové výtvarné dílo. Nikl je zároveň demiurgem malé skupiny hudebníků a instrumentalistů, bez kterých by se žádný jeho projekt neobešel.

Petr Nikl
Já to mám většinou tak, že přichází téma a to téma si řekne o nějaký obraz. Ale někdy si téma neřeknu a jen si tak nezávazně něco vytvářím a naráz vidím, že tam to téma stejně je. To je většinou takovým samospádem. Osvědčilo se mi, že to pustím volně a nenutím tomu formu. Nepřemýšlím příliš racionálně dopředu, čili že bych to všechno vykonstruoval v hlavě a uložil v paměti, jak to bude vypadat, a pak se to snažil naplnit zrealizováním. Proto nechávám otevřený prostor pro to, co se během realizování děje. Někdy se to všechno ubírá jinou cestou a já to nechám, ať se to ubírá tam, kam se to chce ubírat. Já bývám nervózní z toho, když je něco pevně dané, kdybych měl plnit nějaký úkol. Já musím vypustit mozek a uvažovat tak, že se to děje teď, v tuto chvíli. A že následnému kroku, ač tuším, jaký bude, nebudu nutit žádnou předešlou myšlenku. Dialog mezi mnou, předměty i diváky je otevřený.

Petr Nikl – Já jsem tvůj zajíc|foto: Divadlo Archa

Představení Já jsem tvůj zajíc nenásilně promlouvá skrz neopakovatelné scénické obrazy ke všem, kteří na Niklovu hru s předměty, světlem a melodií přistoupí.