Tyjátr – Buzní kříž

Muž/žena
V industriálním multikulturním centru MeetFactory byl uvedený už třetí společný projekt režiséra Miroslava Bambuška a dramaturga Jana Horáka. Po inscenacích Skočná a Silní přichází na řadu dramatizace polského románu Chlípnice od Michala Witkowského, za nějž mladý autor obdržel literární cenu NIKE. Kniha vypráví o životních zkušenostech a postojích staršího homosexuálního páru, který se otevřeně svěřuje se svými extatickými sexuálními zážitky i z radosti a štěstí, které jim homosexualita přináší. Inscenace nazvaná Buzní kříž promluvy obou mužů přenáší na scénu ve výtvarně i herecky výrazně stylizovaných obrazech. Dramaturg inscenace Jan Horák chová jistý obdiv k současné polské literatuře a při dramatizaci románu mu více než o genederovou problematiku šlo o silné lidské prožitky a maximální chuť do života.

Jan Horák
Současnou polskou literaturu považuju za velmi zajímavou a snažím se ji sledovat. Román Michala Witkowského mě zaujal „maximálností“ života, oddání se jednomu cíli. Hlavní hrdinové, které ztvárnili Roman Zach a Karel Dobrý, jsou šedesátiletí, tedy starší homosexuálové, gayi by se nikdy nenazvali, protože v jejich případě žádné korektní názvosloví nefunguje. Jsou pyšní na to, za co a jak se označují. Mě vlastně zaujalo jejich absolutní oddání se jednomu cíli. Já to vnímám jako oslavu života, byť bizarního, s kriminální existencí. Je to něco, čemu stojí za to se věnovat. Není v tom obsažena letargie, ke které se člověk stárnutím dopracovává.

V inscenaci Buzní kříž se Horákovi i Bambuškovi daří logicky propojovat dvě roviny románu, z nichž jednu rovinu reprezentuje rozhovor dvou homosexuálů s mladým novinářem a druhou rovinou fragmentární koláž osudů, historek i několika svérázných genderových teorií.

Jan Horák
Text vychází z románu. Román je rozdělen do dvou částí, první je lineární, druhá je více fragmentární. Jediný výrazný zásah, který jsme udělali, byl v postavě novináře, který je v románu zastoupen samotným autorem, gayem. On se snaží mapovat polskou homosexuální scénu 80. let, scénu, kterou neprožil, které se jen letmo dotknul. Představitelky, které mu to vypravují, v podstatě nepřipouštějí žádný korektní rozhovor. My jsme se rozhodli, že nebudeme tu věc komplikovat tím, že ukážeme, že je taky gay. Pak bychom se totiž museli ponořit do genderových teorií. Zároveň jsme to nechtěli zjednodušit. Důležité je to, co jsem říkal na začátku – maximálně prožitý život.

Cílem inscenace Buzní kříž není vyprávět příběh, ale ukázat jeden z možných přístupů, jak silně lze život prožívat. Nesnaží se posuzovat a odsuzovat ani zesměšňovat zaběhnuté stereotypy. Postavy dvou homosexuálů nahlížejí skutečnost skrz své vlastní kontrapunktní vnímání mužského a ženského světa. Vulgarita i lascivnost v promluvách homosexuálního páru zní přirozeně a nestrojeně. Více nás ale může šokovat, že muži jednají v situacích jako ženy, i když ženami být nechtějí. Jen si na ně hrají. Jsou vykroucenými muži, v jejichž světě není místo pro dvě pohlaví.

Z představení Buzní kříž|foto: Tereza Hlavinková

Jan Horák
Pro mě, jako dramaturga tohoto prostoru, byl vždy důležitý obsah, tedy „co“, a pak teprve „jak“. U určité inscenace převládá více formální stránka než obsahová, protože se ukázalo, že forma dokáže vyjádřit obsah líp. V Buzním kříži si myslím, že je to syntéza. Rozhodně jsme nechtěli, aby z toho vzešla nějaká „heterácká“, když použiju tuto terminologii, legrace z přepjatosti. Není to řešení genderu, je to oslava života.

Scéna, na níž je představení umístěno, je spíše hlubší než širší. Prostor se navíc zmenšuje i scénografickým provedením Tomáše Bambuška, který téměř každý kousek jeviště zaplnil hadry, oblečením nebo nábytkem. Do malého, špinavého a neutěšeného prostředí hlavních hrdinů Lukrécie a Patricie přichází novinář, který chce zjistit vše o polské homosexuální komunitě 80. let. Ve finále ale zjišťuje víc o sobě a o tom, co jsou to opravdové momenty tělesné slasti.

Karel Dobrý, Roman Zach i Tomáš Jeřábek hrají své postavy s naprostým odevzdáním i v těch nejchoulostivějších situacích. Zobrazení homosexuality a v její opozici stojící heterosexuality není prvoplánové a každý z představitelů dokáže vtisknout své postavě nenapodobitelný výraz. V jemných, mnohdy až šeptaných promluvách obsáhnou vtip, hnus i rozkoš, tedy vše bytostně spojené s existencí jejich postav.

Buzní kříž je inscenace, která už teď rezonuje pražským divadelním prostředím.