Ty ničemu nerozumíš

Když se v rodině začala jakákoliv diskuse, muž zásadně přerušil dialog svým kategorickým: "Ty opravdu ničemu nerozumíš!"

Nezajímal se o děti. Jemu - obrovskému, svalnatému muži, který pracoval jako řezník - stačily sportovní zápasy v televizi, filmy a polonahé tanečnice v nočních show.

Zina se snažila diskutovat o nákupech, o dovolené, o školních výsledcích dětí, o rodinném rozpočtu. Kategorická odpověď vždy zněla: "Ty ničemu nerozumíš!"

Jednoho večera byl přenos důležitého fotbalového zápasu. Náhle vypadl proud, nebylo to nic zvláštního v této části města. Často se to stávalo, zvláště za letních bouřek. Nadávající muž jako obvykle šel potmě do sklepa, aby zkontroloval a vyměnil pojistky. "Zapal si svíčku," radila žena. Jako obvykle slyšela: "Ty ničemu nerozumíš. Znám to místo nazpaměť!" Ovšem ten večer něco nefungovalo, jak mělo. Muž byl zasažen vysokým napětím, upadl na podlahu s těžkými popáleninami. Žena zavolala pohotovost a doprovázela muže do nemocnice. S vypětím všech sil se lékařům podařilo zachránit jeho život. Když se po čtyřech dnech probudil na popáleninovém oddělení, viděl Zinu, jak se sklání k němu, v očích plno slz. Ani na okamžik od něho neodešla. Po dvou týdnech mohl muž alespoň něco zašeptat. Zmohl se na jediné: "Jsem opravdu blbec. Nikdy jsem si neuvědomil, jak mě miluješ!"

Zina se svým obvyklým úsměvem zašeptala: "Ty opravdu ničemu nerozumíš!"

Značně sebejistě možná postupujeme den po dni k Vánocům. Už vlastně od nich ani nečekáme nic nového, nic převratného. Budou to svátky jako každé jiné? Jako bychom říkali: "Ty ničemu nerozumíš, sváteční chvíle! Vždyť já, sebejistý člověk, mám svůj život pevně ve svých rukou, nic už mnou nepohne! Ani nějaká sváteční iluze!"

Všimněte si, že scenérie betlémské události, kterou se o Vánocích chystáme oslavit jako každoročně, je prostá, plná pokory. Slovo pokora tedy patří k Vánocům, i když o pokoře neradi mluvíme. Není to příliš vyhledávaná ctnost. Francouzský esejista a filosof 16. století Michel de Montaigne to vyjádřil moc pěkně: "Lidé často jako klasy se zprvu zvedají a vyvyšují, ale až uzrají do řádného zrna, počnou se pokorně sklánět."

A já bych k tomu dodal: Plný klas se sklání nejhlouběji, je tak skromný, že se promění v chleba, aby jiné nasytil, aby byl užitečný. Rozumíme tomu?