Tuctový příběh dříve výrazného autora

Není toho příliš, co by nás mohlo překvapit na novém příběhu, ve kterém čtyřicetiletý spisovatel přichází do detektivní kanceláře, aby zde zajistil sledování své o dvacet let mladší partnerky, se kterou se hodlá oženit. Nepřekvapí nás ani následující vývoj, kdy si majitel detektivní kanceláře, bývalý psycholog a policista dr. Pravda, svého zákazníka přespříliš oblíbí a připustí k tělu. Ve snaze ušetřit svého nového známého zklamání mu nevěru studentky čínštiny Kláry zatají. Ke své vlastní škodě a k svému osudnému konci. Příběh se komplikuje a směřuje tam, kam od počátku tušíme, k nevěře Pravdy a Kláry, ke které dochází během poznávacího zájezdu po Číně. Provinění je odhaleno a potrestáno. Smrtí jakoby odkoukanou z drsné školy amerických detektivek. Pro čtenáře může být zábavné pozorovat prolínání autobiografických rysů autora s těmi, kterými je v knize obdařen spisovatel Norbert Černý, ale kde leží hranice hry, lze jen těžko odhadnout. Ale jenom pro zajímavost lze uvést, že povídku, kterou románová postava spisovatele čte na jednom ze svých vystoupení, před časem publikoval Michal Viewegh v olomouckém časopise Aluze.

Příběhu škodí autorova přílišná otevřenost. Viewegh hraje se čtenářem od počátku hru s odkrytými kartami, a tak již od začátku tušíme zápletku i její konečné řešení. Což by sice nemuselo být na škodu, kdyby se ale z příběhu nevytratilo tajemno, napětí a okamžik překvapení. Autor dává v některých místech najevo svou převahu nad svým okolím i čtenářem, a to přestože prohlašuje, že výhodou vyššího věku je nesoutěžit. A tak máme před sebou celkem běžný příběh, který má sice mnohé znaky detektivky, ale příznivce tohoto žánru asi nenadchne.

Michal Viewegh: Případ nevěrné Kláry|foto: ipetrov.cz

Nicméně Viewegh je dobrý pozorovatel a stále dokáže zachytit to, co se odehrává kolem a co je ve společnosti přítomno. Nebo ještě spíše to, co si společnost žádá. Poslední autorův román asi nikdo nebude řadit k velké literatuře. Je to prostě oddechové dílko, které je po řemeslné stránce potivě odvedeno. Pokud toužíte po slušně napsaném a jednouchém příběhu, nad kterým si nebudete muset příliš lámat hlavu, pak vás tato próza možná uspokojí. Ale pravděpodobně pouze na dobu, po kterou ji budete číst. Autorovo psaní je sice stále zábavné a plné úsměvných postřehů, ale Viewegh už napsal lepší knihy, a to i pokud bereme v potaz knihy z posledního období. Není proč být zklamán, není proč být potěšen. Ale pokud si uvědomíme, že je nutné odlišovat označení "dobrý" spisovatel od označení "úspěšný", tak pak ani tento jeho posledním příběh nepadá pod obecný průměr a je spíše nad. Ale přesto, od Viewegha se čeká a dá očekávat víc. Po pravdě řečeno, jak už naznačuje nadpis recenze, kdyby autorem knihy nebyl Michal Viewegh, tak by ani nebyl důvod, proč o ní psát. A tak i tyto řádky nakonec jenom zmnoží již tak košatý mediální obraz našeho "nejvýznamnějšího" spisovatele současnosti.