Trvalky na pražských scénách

V Menzlově inscenaci však nepoznáme Juana jako velkého rouhače, který neuznává společenskou morálku a vášnivě se bouří proti Bohu a smrti. Redukce textu i režijní koncepce, pokud se o ní dá mluvit, směřuje pouze k zjednodušení, k prosté přímočarosti, nenabízí novou kvalitu. Na barokizující scéně Karla Glogra představil Václav Vydra Juana jako povrchního floutka, který se stále stejným lehkým pobavením vede řeči o svém svádění dam a dívek. Je tak blazeovaný, že se ho nijak nedotknou potíže s Elvírou, otcem či věřiteli, dokonce ani schůzka se zabitým komturem, byť se při ní bortí svět či spíš jeho kulisy. Když Juan v závěru vychvaluje pokrytectví jako cestu ke společenskému uznání, prvoplánovost inscenace vrcholí. Juanovo rozhodnutí není ukotveno v žádném zvratu, není vystavěno ani prožito. Vše se odehrává pouze ve slovech obecně oddeklamovaných. Jediným výstupem, v němž se herec skutečně cítí dobře a suverénně jím vládne, se zdá komický výstup s vesničankami Klárkou a Markétkou, které se o Juana přou. Ani Ladislav Potměšil nevyhraňuje vztah Sganarela k pánovi nad obecný rozpor mezi mravností, o níž rád káže, a pragmatickými změnami postojů, kdykoli by ohrozily jeho postavení šlechtického sluhy. Inscenaci o Donu Juanovi rozhodně nemohou zachránit menší role, ani k šlechtické cti sympaticky skeptický Don Carlos Jiřího Čapky.

Václav Vydra jako Don Juan ve stejnojmenné Menzlově inscenaci|foto: dnv-praha.cz

Lépe se dařilo v Divadle Rokoko, kde hostující Viktor Polesný režíroval Smrt obchodního cestujícího. Inscenátoři použili úpravu Millerovy hry z pera Pavla Kohouta, který text výrazně zkrátil, když počet postav omezil přepsáním dialogů na vnitřní monology hlavní postavy. Tím poněkud otupil sociální osten hry a kritiku "amerického snu" a naopak zvýraznil tragédii slabého jedince, který svůj život založil na sebeklamu o vlastních schopnostech i o schopnostech svých synů a na iluzi o snadné cestě k úspěchu. Jan Vlasák jako Willy Loman plně využil příležitosti, kterou mu předloha nabídla, a vytváří působivou psychologickou studii stárnoucího cesťáka, jehož dovede z vnitřní vyhaslosti vytrhnout pouze starost o syny. Přetlouká ji ovšem opět falešnými vzpomínkami na dávné úspěchy. Sny o šťastném zvratu situace, který se zdá být na dosah ruky asi jako výhra v loterii, mu dokážou rozjasnit tvář a zpružnit postavu. Zhoubnost klamavých iluzí si uvědomuje syn Biff, velice dobře zahraný Martinem Hoffmanem, který se jako jediný bouří poti otcově zaslepenosti, zatímco mladší Happy - v nepříliš výrazném podání Jiřího Hány - se už sám uzavírá do bludného kruhu nereálných nadějí, narýsovaného otcem. Textová úprava sama o sobě do značné míry činí ze hry "one man show", přesto je podle mého názoru škoda, že silný zážitek z inscenace oslabuje Jelena Juklová, která hluboké pochopení a trpělivost Willyho ženy Lindy proměnila až v strojovou, monotónní trpnost.

Jan Vlasák a Jelena Juklová v Millerově Smrti obchodního cestujícího uváděné Divadlem Rokoko|foto: rokoko.cz