Trumpova detektivka

7. únor 2018
Donald Trump poprvé ve své funkci prezidenta omilostnil krocana jménem Drumstick. Oslav před Dnem díkůvzdání se účastnila na zahradě Bílého domu celá prezidentova rodina.

Nečtu detektivky. Ani moderní kriminální thrillery. Už na to nemám čas. Všude je spousta potřebnější literatury. Kromě toho: na konci televizního ovladače lze denně najít tucty kriminálních příběhů, z nichž si člověk může vybrat to svoje. Vše je za pár hodin vyřízeno, nemusíte se moc namáhat a po nalezení vraha se v klidu můžete věnovat slastem jiné četby.

Chcete cestovat do temnoty srdce společnosti? Pusťte si Most nebo V pasti. Milujete deduktivní ekvilibristiku: stačí sáhnout po předělávce Sherlocka Holmese nebo po Poirotovi. Obecné otázky morálky vyřešíte v Batmanovi či v jiném komiksovém světě. Fiktivních trenažérů hrůzy a hledání spravedlnosti je kolem už tolik, že lze jen stěží udržet vážnou pozornost knižní. A tak se na cestě detektivního čtení jeden uchyluje raději k realitě, která je často tou největší detektivkou.

Jediný thriller s dobrou detektivní zápletkou, který jsem v poslední době četl, je kniha Michaela Wolffa Oheň a vztek: Uvnitř Trumpova Bílého domu (Fire and Fury: Inside the Trump White House). Kniha vyšla na začátku roku a během chvíle se stala bestsellerem, který se možná časem vyrovná nejnovějšímu Počátku Dana Browna či loňské Žízni Joa Nesbøho.

Wolffova kniha samozřejmě přitahuje už tím, že její autor strávil dlouhé měsíce v blízkosti Donalda Trumpa, a to už v době, kdy do Bílého domu mířil. To by ale samo o sobě nestačilo. Svůdná moc této "reálné detektivky" spočívá ve způsobu, jakým Wolff dokáže své intimní a pro některé často až bulvární informace o životě v Trumpově „týmu“ pospojovat.

Není to interpretace směřující k okamžité senzaci, která strhne pozornost a po čase vyprchá, nýbrž vážný analytický průnik do života vyšší americké společnosti a jejího mediálního obrazu, za což by se nemusel stydět ani přemýšlivý a odhalující detektiv Phil Marlowe.

Donald Trump a Ivanka Trumpová v Oválné pracovně Bílého domu

Těžko Wolffova detektivní zjištění krátce shrnout. Mohlo by se třeba začít tím, že nikdo z Trumpových lidí ani Trump sám nevěřili, že Donald vyhraje volby. Že toto vítězství spadlo z čistého nebe, aniž by s ním kdokoliv počítal. Takže nejméně pravděpodobný vítěz kolem sebe nakumuloval lidi, kteří byli pro výkon státní správy naprosto nepravděpodobní, což se ve výkonu americké administrativy odráží dodnes.

Takto by se dalo pokračovat téměř donekonečna, na každé stránce knihy by se našlo něco, co by stálo za citaci a zobecnění.

Pokud bychom ale přece jen měli najít pasáž, která charakterizuje obecnější světový trend, pak je zcela jistě ve stručném vysvětlení, co životně žene Donalda Trumpa a celou jeho rodinu. Wolff o tom pěkně píše v kapitole věnované roli Trumpovy dcery Ivanky, která by se časem, odhaluje text, ráda stala první ženou na prezidentském postu. „[… v Trumpově rodině] děláte produktový marketing − sobě. Jste svým vlastním start-upem. Přesně to také vždycky dělal Ivančin otec. Toto, více než obchod s realitami, byl a je jejich rodinný byznys.“

Posedlost Donalda Trumpa svým vlastním obrazem a jeho věčnou (mediální) slávou („Byl jsem dobrý?!“ − ne, o politiku nejde ani za mák) nakonec proměnil virtuální svět zbohatlických celebrit v politickou realitu, to když velká část americké společnosti uvěřila, že obrazy, které promítá na stěny platonské jeskyně Trump, jsou nějak méně falešné než ty, jež promítali politici doposud.

Není to narcismus ryze osobní, naznačuje Wolff, nýbrž narcismus, který je vlastním (nikoli cizím) produktem mediality samé, mediality, která vládne lidem a kterou (spolu)vytvářejí lidé často velmi podobně postiženi jako současný americký prezident a jeho ctižádostivá, hvězdná rodina.

Vládce - svůdce svého lidu

volbyzeman_danelova3_180111-181339_dp.jpg

Uf! Prezidentské šílenství máme za sebou. Nastal čas sbírání raněných, léčení vítězů a ohlédnutí po bojišti; doba nutkavé analýzy příčin prohry a výhry, čas hodnocení z odstupu − bez emocí euforicky radostných i bez pocitů zklamání, zloby, nenávisti.

Trump se stal mediálním prezidentem navzdory mediální nepřízni; proto ta Trumpova zuřivá nenávist vůči médiím, proto ta zuřivá nenávist tradičních médií vůči Trumpovi.

Wolffova „reálná detektivka“ nakonec odhaluje ještě temnější jádro společnosti než ta fiktivní klasická. Člověk čte a čte, zírá a zírá, občas se na obranu zasměje… a začíná se opravdu bát. Jak uklidňující je potom utéct k obyčejné sériové vraždě mírně vyšinutého schizofrenika v Kriminálce Paříž.

Psáno pro Hospodářské noviny