Třicet let zpíval v Metropolitní, teď se sešel s nejlepšími studenty z celého světa v Praze
Barytonista Sherrill Milnes v rámci mezinárodního operního festivalu Prague Summer Nights uvedl ve Stavovském divadle jako lektor a režisér Mozartovu operu Don Giovanni. V hlavních rolích se představili studenti předních světových hudebních konzervatoří a univerzit.
V Praze se od 26. června do 7. července konal mezinárodní operní festival Prague Summer Nights. V rámci jeho programu se již uskutečnila například představení oper Giacoma Pucciniho Sestra Angelica a Gianni Schicchi nebo tři koncerty klasické i jazzové hudby. Účinkující pocházejí z více než deseti zemí včetně Spojených států amerických, Austrálie, Kanady, Mexika, Indie nebo Thajska a jsou studenty předních světových hudebních konzervatoří a univerzit. Včera byla ve Stavovském divadle uvedena festivalová premiéra opery Wolfganga Amadea Mozarta Don Giovanni. Jako lektor a režisér ji připravil legendární americký barytonista Sherrill Milnes. Krátce před premiérou s ním hovořil kolega Daniel Jäger. Milnesova inscenace využívá scénu Josefa Svobody a kostýmy Theodora Pištěka z někdejšího uvedení opery v rámci produkce pražského Národního divadla. Reprízy se uskuteční 9. a 10. 7.
V roce 1981 jste v dnešním Stavovském divadle vystoupil v titulní roli Mozartova Donna Giovanniho. Jak na toto představení, které se uskutečnilo v rámci programu festivalu Pražské jaro, vzpomínáte?
Na představení samotné mám ty nejlepší vzpomínky. Bylo to velmi vzrušující. Donna Giovanniho jsem v průběhu své kariéry zpíval docela často v Metropolitní opeře i v dalších divadlech po celém světě, ale Československo bylo v té době pod kontrolou Sovětského svazu, a tak to pro mne bylo i tak trochu děsivé a nebezpečné. Dosud jsem pokaždé zpíval ve svobodné zemi a o tom, co se děje za železnou oponou, jsem jako farmářský kluk z Illinois nic nevěděl. Zároveň jsem kromě slov jako „dobrý den“ nebo „děkuji“ neuměl vůbec česky. Zbylé obsazení bylo z Národního divadla a byli to opravdu dobří zpěváci. Byl jsem tehdy ještě docela mladý. Nyní jsem o třicet pět let starší a vracím se do divadla, které jsem znal ještě před jeho rekonstrukcí. V roce 1981 se ještě jmenovalo Tylovo a vzpomínám si, že vzadu na jevišti bylo točité schodiště, po kterém kdysi chodil sám Mozart. Chodit v jeho šlépějích, to bylo pro mne víc než vzrušující. Všichni víme, že Mozart byl genius a složil řadu skvělých skladeb. Mnohdy nejlepších, které vůbec existují. Všichni víme, co znamená Mozart pro Vídeň, ale Češi ho opravdu milují. Moje manželka říká, že musel být ve své době něco takového, jako jsou dnes rockové hvězdy. Když u vás byla poprvé uvedena Figarova svatba, která sice nebyla zkomponována pro Prahu, lidé chodili po ulicích a zpívali si melodie z této opery. Tento úspěch poté připravil půdu pro Dona Giovanniho. Bylo tak to pro mne něco úžasného zpívat v divadle, kde měla tato opera světovou premiéru, byl to navíc můj vůbec první Don Giovanni mimo Spojené státy americké.
Nyní se do Stavovského divadla vracíte, ale v jiných rolích – jako lektor a režisér. Jak probíhají zkoušky vaší inscenace Dona Giovanniho?
Musím říct, že velký podíl na této inscenaci má moje manželka Maria Zouves. Přichází s nápady a já je pak mohu vylepšit. Mohu zpěvákům ukázat, jak se lépe pohybovat na scéně a také jim dávám rady ohledně pěvecké techniky. Poté o tom všem společně hovoříme a snažíme se dobrat co nejlepšího výsledku. Za svůj život jsem už zrealizoval více než dvě stě mistrovských kurzů po celém světě. Tuto práci mám opravdu moc rád. Těší mne, že mohu být opět v Praze, kterou jsem si zamiloval.
Máte k dispozici mezinárodní obsazení jednotlivých rolí. Jak byli zpěváci pro tento projekt vybíráni?
Hlavním organizátorem festivalu Prague Summer Nights je společnost s názvem Classical Movements. V Praze jsme podruhé, byli jsme tu už loni. Při předzpívání, do kterého se přihlásili mladí zpěváci z celého světa, vybrali dirigenti James Burton a John Nardollilo ty nejlepší. Z nich sestavili dvě obsazení všech rolí. Přesunuli jsme se pak společně do Prahy a tady všechny ty zpěváky posloucháme, přemýšlíme o tom, co potřebují, radíme jim. Někteří jsou lepší než ostatní. Takový je život. Ale snažíme se, aby všichni byli ještě lepší, než jsou. Aby lépe zpívali, lépe se pohybovali. Jak určitě víte, urození lidé před několika sty lety se pohybovali jinak, než se pohybujeme my dnes. Nemůžeme se na jevišti pohybovat třeba jako John Wayne, kterého všichni milujeme, kdo by ho také nemiloval, ale to je taková specifická americká záležitost, která se nehodí pro vznešené lidi minulosti. V Donnu Giovannim se zkrátka šlechtic musí chovat jako šlechtic a dopomáhá nám k tomu kostým, líčení a další prostředky.
V roce 2001 jste společně se svojí manželkou založil nadaci s názvem VOICExperience. Mohl byste nám přiblížit aktivity této nadace?
Moje manželka Maria Zouves je hnacím motorem celého tohoto projektu. Já mu dodávám, myslím, proslulé jméno a zkušenosti. Podobně jako v případě pražského Dona Giovanniho i my pořádáme předzpívání, ze kterého vybíráme mladé zpěváky. S těmi poté pracujeme, učíme je. Pracujeme na dílech Mozarta, Verdiho nebo Pucciniho. Vše, co tito a jim podobní autoři chtěli, je napsáno v notách. A do toho pak společně vkládáme něco osobitého.
Máte za sebou mimořádně úspěšnou pěveckou kariéru. Na které z operních rolí nejraději vzpomínáte?
Kromě Metropolitní opery, kde jsem strávil třicet dva let, jsem zpíval prakticky po celém světě. Těch rolí byla řada a bylo by to na opravdu dlouhou odpověď. Zmínil bych nejprve dvě záporně role – Scarpiu v Pucciniho Tosce a Jaga ve Verdiho Otellovi. Ty jsou mé oblíbené. Rád jsem ale zpíval i Dona Giovanniho. To je role, která má sex-appeal i krásné melodie. Opravdu rád jsem měl i Verdiho Simona Boccanegru. Když na jevišti umíráte, je to obrovská zodpovědnost, protože diváci musí mít dojem, že je to doopravdy. Nikdy nesmíte být falešný. Role, kterou jsem ale měl asi vůbec nejraději, je Thomasův Hamlet. V opeře – na rozdíl od Shakespeara – neumírá. To je například v Anglii jako v zemi shakespearovské tradice téměř nepředstavitelné. Hamlet má tři árie, řadu krásných scén, je to opravdu nádherná role, mohu říct, že je opravdu moje nejoblíbenější.
