The Trial, divadelní projekt na motivy Kafkova Procesu. Rozhovor s ruským režisérem Maximem Didenkem i kritická reflexe jeho pražské inscenace

03809888.jpeg
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 03809888.jpeg

Ruský divadelní režisér Maxim Didenko, který působí na poli experimentálního a pohybového divadla, uvedl v Praze svůj projekt The Trial na motivy Kafkova Procesu. V magazínu Slovo o divadle vám nabídneme rozhovor s tímto zajímavým tvůrcem. Znalkyně současného ruského divadla Gala Hausknechtová přiblíží jeho uměleckou dráhu a přineseme také krátkou reflexi jeho pražské inscenace. Pořad připravila Marina Feltlová.

Ruský divadelní herec a režisér Maxim Didenko patří k umělcům, kteří se pohybují na poli experimentálního a pohybového divadla, třebaže sám jakékoli žánrové vymezení odmítá. Ve svých inscenacích mísí tanec, pantomimu, klauniádu, činohru či muzikál. Vystudoval herectví a divadelní režii na Omské státní univerzitě a Petrohradské divadelní akademii. Poté byl pět let členem souboru Divadla Derevo, se kterým cestoval po světě. Od roku 2007 spolupracuje s ruským divadlem AKHE, věnuje se pedagogické činnosti a vlastním divadelním projektům v divadlech v Rusku, Ukrajině, České republice, Německu a Brazílii. Je nositelem petrohradské divadelní ceny pro mladé umělce „Průlom 2014“ v kategorii Nejlepší režisér za inscenaci „Plášť. Balet“. V roce 2016 mu byla udělena cena „Made in Russia“ v kategorii Divadlo za inscenaci „Pasternak. Sestra má – život“.

Po dokončení studií činoherního herectví a režie se Maximu Didenko vydal cestou alternativního a pohybového divadla. Jak se jeho tvůrčí cesta vyvíjela?Ještě když jsem studoval na akademii, poznal jsem Antona Adasinského. Naprosto mě nadchla jeho estetika, směr, kterým se ubíral a který stavěl do protikladu divadlu kamennému, repertoárovému, státnímu. Je to cesta divadla nezávislého, divadla na cestách, divadla, v kterém člověk zastává všechny funkce, od řízení, až po skládání hudby, psaní scénářů a tak dál. Tento všeobjímající přístup mě zcela uchvátil, začal jsem spolupracovat s Divadlem Derevo, jezdit po světě a poznávat, jak se dělá divadlo za hranicemi, hlavně fyzické divadlo. Bylo to nesmírně zajímavé, ale postupně jsem došel k závěru, že to rozdělení je jen zdánlivé a že ve skutečnosti žádná hranice mezi divadlem oficiálním a neoficiálním neexistuje. To rozdělení existuje jen v našich hlavách, protože divadlo, stejně jako kterýkoli jiný druh lidské činnosti, představuje jednu společnou oblast, kterou můžeme nazývat divadlem, nebo taky nemusíme. Ale v každém případě jde o oblast společnou pro všechny lidi.

Od roku 2007 spolupracujete s ruským divadlem AKHE, které je nazýváno inženýrským nebo také optickým divadlem. Můžete přiblížit, na čem se zakládá jeho poetika?Základním principem divadla AKHE je vzájemné působení s objekty. Nejde tu ani tak o herce, ale spíš o manipulátory, kteří využívají objektů. Přičemž objektem může být prostor, objem, povrch. I u nich došlo postupně k vývoji, začali se zabývat i vzájemným působením mezi herci, začali využívat text, tanečníky. Myslím, že i v tomto případě jakýsi únik do úzce vymezeného žánrového šuplíčku není možný. Škatulkovat divadlo na balet, operu, alternativu, výtvarné divadlo, to přece nejde, všechno se to prolíná a mísí. Já se v každém případě zabývám divadlem, které není žánrově nijak ohraničené. Když člověk dělá operu, proč by to nemohlo být zároveň i vizuální nebo fyzické divadlo? Myslím, že na tom přeci není nic špatného, když se to mísí dohromady. Všechny žánry se mohou navzájem obohacovat. V dnešní době to podle mě ani jinak nejde.

Podle čeho si vybíráte témata nebo texty? Velmi často vycházíte z ruské klasické literatury – Dostojevského, Pasternaka, Puškina, Charmse...Jednoduše pracuji s texty, které mě zajímají, které se mi líbí. Je to jako s lidmi. Pracuji s těmi, kteří se mi líbí, a u textů je to stejné. Jsou to moji oblíbení spisovatelé, které čtu od dětství. Když člověk něco miluje, je pro něho zajímavé se tím zabývat.

03809889.jpeg

Jak důležitý je pro vás samotný text, slova? Přikládáte slovům jinou váhu než vizuální stránce?Já nedělám hranice mezi slovy a vizuální stránkou inscenace. Pro mě jsou to všechno nástroje, kterými nějakým způsob můžu popsat realitu nebo ji sám vytvořit. Pro mě jsou slova stejně důležitá jako jejich nepřítomnost, ticho, hudba, prostor, příroda a člověk jako součást přírody. Slova jsou nástroje, kterými se člověk snaží přírodu popsat.

Vytvořil jste i projekt imerzivního divadla Černý ruský na motivy Puškinova románu Dubrovskij. Už jste zmínil, že je pro vás důležitý prostor, jeho působení na diváka. Budete v podobných projektech pokračovat?Ano, velmi se mi líbí tento žánr, protože tam dochází k nesmírně zajímavému vzájemnému vztahu mezi prostorem a diváky a zároveň k zajímavému vztahu s dramaturgií a taky k velmi překvapivému a složitému vztahu s technickou stránkou představení. Proto se určitě do nějakého dalšího imerzivního představení pustím. Líbí se mi to.

Říkal jste, že v divadle nerozlišujete jednotlivé žánry. V jednom rozhovoru jste citoval ruského filmového historika Nauma Klejmana, který prohlásil, že umění na rozdíl od vědy nezkoumá život po částech, ale v celku. A posláním umění je vrátit člověku prapůvodní celistvé vnímání světa. Jak se rozhodujete, kterým směrem se budete ubírat v té či oné inscenaci, zda využijete tance, klauniády nebo muzikálu? Jakými prostředky dosáhnete toho celistvého vnímání?Ať chceme nebo ne, skládáme se z toho, čím jsme se v životě zabývali. Já jsem se zabýval činoherním a tanečním divadlem, důležité místo u mě vždy zaujímala klauniáda. To je zkrátka soubor nástrojů, které ovládám, a tím pádem se stává součástí mého tvůrčího jazyka. Kdybych kupříkladu ovládal klasický balet a uměl dělat choreografie, pak bych to jistě taky využíval. Když se mi do inscenace hodí balet, pozvu si nějakého dobrého choreografa. V tomto smyslu nevnímám žádné hranice. Snažím se naslouchat hlavní podstatě daného materiálu. To, co si vybírám, tedy literatura je tak jako tak centrická. Text slouží jako opěrná konstrukce mých inscenací, snažím se pochopit podstatu a vybrat žánrové charakteristiky mé budoucí práce, hledám osobitost i potřebné proporce.

Čtěte také: Ruský režisér Maxim Didenko uvádí inscenaci The Trial

Jací režiséři nebo tvůrci vás inspirují?Velmi se mi líbí Romeo Castellucci a Dimitris Papaioannou. To jsou dva tvůrci, kteří dělají skvělé divadlo, a strašně rád sleduji jejich práce. Jsem taky velkým přítelem Kirilla Serebrennikova, jeho práce, způsob myšlení a tvorby se mi líbí. Taly Boris Juchananov, ale spíš jako činitel, protože to, čím se zabývá, už skoro překračuje hranice představení a mění se spíš v divadelní hnutí nebo školu, je to takové všeobjímající. Je uměleckým šéfem divadla Elektroteatr Stanislavskij. Serebrennikov zase vede Gogol-centrum. To jsou otevřená divadla, v kterých se tvoří spousta zajímavých věcí, chodí tam studenti. Kdyby to někoho zajímalo, může si je vygooglit na internetu a zjistit, co všechno se tam děje.

Jak se obecně daří nezávislému divadlu v Rusku? Je o ně zájem? Má nějakou podporu?Já ani nevím, jaké divadlo můžu nazvat nezávislým nebo experimentálním. Divadlo se bez státní dotace neuživí. Až na výjimky. V tomto smyslu nemůže v Rusku existovat nezávislé divadlo, bez finanční podpory. Ale myslím, že i u vás je to podobné. Nezávislá divadla žijí z grantů, ať už státních nebo jiných struktur. A v momentě, kdy závisíte na jejich financích, nemůžete být nezávislí. Takže mít skutečně nezávislé divadlo je nemožné z celé řady důvodů. Divadlo bude vždycky na někom záviset, na divácích a mnoha dalších lidech. Protože divadlo, to jsou hlavně lidé, kteří jsou do procesu tvorby vtaženi z různých stran. Takže z tohoto pohledu si myslím, že nezávislé divadlo je utopie. Možná přece jen někde existuje, ale je to hrozně vzácné.

Jak byste definoval divadlo, které je vám blízké?Nevím. Mě zajímá jakékoli divadlo. Nejen divadlo, život. Zajímá mě všechno, co se se mnou děje, co mě obklopuje. Proto nevím, jak ho popsat. Je to divadlo, které nabízí něco nečekaného, něco, co neznám. To mě zajímá.

03809887.jpeg

Co by podle vás mělo divadlo přinášet nebo dávat? Je pro vás prostředkem komunikace? Je to moje cesta, můj život. Divadlem já žiju. Je prostředkem komunikace, je pro mě prostředkem poznání světa i sebe samého. Je to jako model světa, který se snažím popsat. A tím popsáním ho třeba i změnit. Možná je to generátor, který vytváří nové smysly. Neviditelné věci dělá viditelnými. A co by divadlo mělo, to nevím. Možná nemusí nic. Anebo všechno. Divadlo musí všechno! (smích)

Děláte politické divadlo?Myslím, že politické divadlo je to, co se děje v televizi nebo na internetu. Politické divadlo existuje nezávisle na divadelních tvůrcích. Organizují ho zcela jiní lidé a to hlavní je, že se ho nemůžete neúčastnit. Ať chcete nebo ne, stáváte se v tomto divadle hercem. Je důležité na to upozornit, zviditelnit tuto skutečnost, že i když si to nepřejete, jste hercem v představení. A je zajímavé, kdo ho režíruje. A kdo je divák. Podle mě je tohle to nejdrsnější imerzivní divadlo na světě.

Co bude váš příští projekt po pražské inscenaci The Trial?V Divadle národů v Moskvě budu inscenovat hru na motivy filmu Cirkus Grigorije Alexandrova. Je to snímek z roku 1936. Hlavní roli v něm hraje Ljubov Orlová. Byl to oblíbený Stalinův film a já z něho udělám něco na způsob muzikálu. Je to skvělý sovětský film. Je zajímavé, že je takový pozitivní, optimistický, veselý, rozzářený. Přitom rok po jeho vzniku začaly v Sovětském svazu strašlivé represe, spousta lidí byla popravena. Mezi nimi i Mejerchold, Babel. To je úplně neuvěřitelné. Díval jsem se na ten film v dětství, miloval jsem ho. Díky němu jsem si vytvořil zcela mimořádnou představu o Sovětském svazu. A pak, když jsem vyrostl a začal poznávat svět, zjišťovat další informace, teprve pak jsem pochopil, jak moc se liší obal od bonbonu. Protože pod tím cukrátkovým obalem můžou být děsivé věci. I naše současná realita je taková. Pod obalem se ukrývá všelicos.


Maxim Didenko nastudoval v pražském prostoru Kino 64 U Hradeb inscenaci The Trial na motivy Kafkova Procesu. Kromě literární předlohy v ní využívá i dokumentárních materiálů ze soudních procesů nejen v Rusku, ale i u nás a v dalších zemích. Jak sám uvedl, zajímá ho, jak funguje soudní mašinérie v současném světě, kde se stírají hranice mezi pojmy, jako je spravedlnost a bezpráví, pravda a lež, vina a nevina. Inscenace, jak je u Didenka zvykem, balancuje na pomezí pohybového, tanečního, hudebního a dokumentárního divadla, součástí jsou i filmové projekce a detailní záběry tváří jednotlivých postav, které se promítají na stěny i na strop v přímém přenosu.

Velká očekávání spojená s Didenkem a jeho zpracováním kafkovského motivu se ale bohužel nenaplnila. Syrový betonový prostor bývalého kina sice dokonale podtrhuje atmosféru zmaru a bezvýchodnosti a skvěle vyhovuje požadavkům site specific projektu. Jenže když trávíte půldruhé hodiny ve studeném sále bez vytápění, kde je teplota jen lehce nad nulou, navíc s všudypřítomným pachem plísně, pak vám i nejsrdceryvnější scény připadají zcela nicotné v porovnání s utrpením, které právě prožíváte. S tím souvisí také délka představení. Kdyby ho režisér zkrátil na hodinu, bylo by to jistě ku prospěchu věci. Značným problémem je i špatná akustika. V inscenaci zní úryvky zvýslechů současných politických vězňů, z jejich korespondence a výpovědí u soudů,jenže většině z nich téměř není rozumět. Ani pohybově taneční stránka inscenace nenadchne, je nevýrazná, nepříliš originální. A to platí i o režii, využívající otřepaných postupů, ať už jsou to záběry kamery do tváří publika, nahota jako symbol zranitelnosti a ponížení, vypjatý řev a podobně. Vzhledem k tomu, že měl Didenko k dispozici skvělé performery, jako je Nela Kornetová, Róbert Nižník nebo Jun Wan Kim, jistě mohl jejich potenciálu lépe využít. V inscenaci je sice i celá řada působivých a velmi sugestivních momentů, jenže záplava výše zmíněných nedostatků je snadno přetluče. Nezbývá než doufat, že příští setkání s tvorbou Maxima Didenka u nás bude minimálně takovou událostí, jako jsou jeho cenami ověnčené inscenace v Rusku.