Tři sestry tentokrát s pozitivním nábojem – recenze

Poukazovat na to, že Čechov je autorem, který je stále aktuální, by bylo nošením dříví do lesa. Stejně jako poukazovat na kvality herců Divadla v Dlouhé. Nicméně, přesto každého divadelníka potěší, když vidí představení, které navzdory zasazení do secesního interiéru oslovuje – řečeno sportovní terminologií – nejen „technickou kvalitou“, ale i „uměleckým dojmem“.

V případě Tří sester v režii Martina Františáka s výpravou Marka Cpina a hudební koláží Nikose Engonidise je divákům nabídnut nejen výrazně pozitivně traktovaný příběh, ale také působivé, esteticky zajímavé poetické zpracování tématu. Zdálo by se, že nostalgický příběh, ve kterém nová doba převálcovává vznešenost starých časů a končí absolutní beznadějí s vědomím toho, že „lépe už bylo“, nelze vyložit jinak nežli pesimisticky.

U hrdinů resp. Hrdinek této inscenace je však patrný stálý zápas o šťastnější budoucnost, byť metodou pokusů a omylů. Tihle lidé nerezignují, ale smiřují se s realitou. Na počátku společně s hrdiny hry vstupujeme do interiéru, který nese ve všech atributech charakteristické rysy secese, není tu patrná omšelost, je to účelně a s vkusem zařízená vila, s dokonalými proporcemi – zaujme např. schodiště na jedné straně, kterému v úhlopříčce odpovídá „vznášející se“ zrcadlové schodiště v levé horní části scény, výklenek v zadní části scény s vitrážemi, elegantní židle, ale třeba i ladně naskládané hromady různě velkých krabic.

S elegantním interiérem ladí i kostýmy laděné v černobílých odstínech, které se v průběhu děje proměňují z volánkovitě půvabných rób ve vzorované praktické šaty ve stejném barevném ladění. Elegance je patrná i u důstojnických uniforem a civilních šatů mužů. Jediným barevným výstřelkem a také symbolem agrese se tak stávají ostře červené šaty „vítězky“ Nataši, která si v nich hrdě za zvuků třeskné vykračuje vstříc budoucnosti.

Zajímavě se tu zachází i s hudbou. Vedle až vlezlé melodie odrhovačky na pomezí polky a pochodové hudby sem pronikají i velebné tóny Čajkovského koncertu B moll, ale například také lehce nostalgické beatlesovské Yesterday hrané na křídlovku. Celé to hemžení je směsicí velké činorodosti (doslova motorem je Irina, která neustále poletuje jako motýlek), a směšně otravného pseudofilozofování důstojníků, kteří se sem chodí nadýchnout domácí pohody.

V režijní koncepci máme pocit dokonale vypracované choreografie, v níž jako by žádný pohyb nebyl náhodný, nicméně i ladné posedy či přecházení z jedné strany na druhou působí lehce a přirozeně. Mezi sestrami je patrná soudržnost a porozumění. Každá je trochu jiná, ale dohromady tvoří dokonalou symbiózu.

Strohá Olga (Marie Turková), sevřená v elegantním kostýmu, je nejpokornější vůči osudu. Přirozeně řídí běh domácnosti, a má respekt ostatních. Je autoritou pro své sestry, zajímavým momentem je krátká scéna s Kulyginem, která naznačí, že na rozdíl od Máši by s ním mohla být šťastná (byť by to byl spíše vztah matky a syna).

Máša (Helena Dvořáková), introvertní individualistka nenápadně ukazuje šíři svého talentu, který zůstal pohřben v neuspokojivém manželství. Když chvílemi probleskne její někdejší trochu uličnická nátura, ať už v pískání odrhovačky, prozpěvování či náznaku divokého tance, pochopíme, jak tragické je spoutání jejího naturelu do maloměstského manželství.

Benjamínek Irina (Magdalena Zimová) je – řečeno dnešní terminologií – hyperaktivní. Její touha nějakým způsobem ventilovat obrovskou pozitivní energii, která v ní dřímá, však neustále ztroskotává na realitě, která ji obklopuje.

Andrej (Jan Meduna) miláček svých sester, trpí jejich přehnaným zájmem. Jeho zaujetí Natašou pramení z podvědomého vzdoru vůči sestrám. Ve snaze vymanit se jim padá do pasti partnerství s hloupoučkou, ale zároveň velmi cílevědomou ženou, která jej promění v domáckého taťku s bříškem ve vytahaném svetru. Natašu (Klára Sedláčková-Oltová) naopak manželství změní z venkovského telátka v suverénní manželku, která svou rodinu využívá jako tank k budování pozic.

Pánové vesměs působí poněkud směšně, ať jsou to poletující střízlíkové Tuzenbach (Martin Matejka) a Kulygin (Pavel Tesař) či vytáhlý Veršinin (Jan Vondráček), hledající jistotu v sošných pózách a rádoby hlubokomyslném filozofování.

Všichni se však neustále – podle svých sil – snaží vybřednout ze zajetých kolejí, najít lásku a porozumění, a snad i smysl života. I když se jim to nedaří, boj nevzdávají. Až člověk věří, že se možná jednou do té Moskvy přece jen dostanou.