Tři Kavkovy knihy o Lucemburcích

25. březen 2003

František Kavka, profesor starších českých dějin na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy se ve své autobiografii, vydané v uplynulém roce nakladatelstvím Karolinum, přihlásil k těm historikům, kteří dějepis považují za literaturu. Své tíhnutí k vyprávění mohl plně rozvinout zvláště v knihách určených širšímu publiku. Takové se shodou okolností v uplynulém roce objevily na knižních pultech hned tři.

Mladá fronta uvedla na trh dotisky dvou titulů poprvé vydaných v roce 1998: Karel IV. - historie života velkého vladaře a Poslední Lucemburk na českém trůně. K době Lucemburků byl František Kavka přilákán, když se jako ředitel Ústavu pro dějiny Univerzity Karlovy zaměřil na počátky pražského vysokého učení. To však neznamená, že by oba císaře z lucemburského rodu pozoroval v připomenutých publikacích pouze prizmatem kulturních dějin. Sám označuje své dílo o největším Lucemburkovi za "průvodce po Karlově životě", a to zcela oprávněně, neboť v něm dává nahlédnout nejen do panovníka života duchovního, ale především politického, dvorského a v neposlední řadě i - manželského. Z toho, jak široký okruh témat autor do biografie zahrnuje a do jakých dramatických kontrapozic tato témata staví, je zřejmé, že ho zajímají rozpory a protiklady, na něž byl život Karla IV. přebohatý - vezměme si třeba jeho tíhnutí k dobrodružství na jedné a ke spirituální kontemplaci na druhé straně.

Autorův smysl pro dramatický spád dějin a schopnost tento spád ozřejmit prokazuje i kniha věnovaná Zikmundovi. Vlastně už svým výběrem. A to nejen proto, že její protagonista byl - jak ostatně připomíná i podtitul - Králem uprostřed revoluce, ale také proto, že až donedávna v českém dějepisectví bližší a apriorně nezaujatý pohled na tuto "lišku ryšavou" scházel. S výjimkou Josefa Pekaře a jeho žáků se vlastně české dějepisectví ztotožnilo s nepřátelským postojem husitství vůči Zimundovi, ač základní cíle husitského hnutí byly legalizovány teprve návratem Zikmunda na český trůn. Právě tento paradox tvoří základní osnovu první části monografie o posledním Lucemburkovi na českém trůně. A protože si kniha všímá především té části jeho politického úsilí, která je zaměřena k Zemím Koruny české, zároveň výtečně doplňuje nedávno též v Mladé frontě vydanou monografii německého historika Wilhelma Bauma Císař Zikmund, jež se souustředila především na jeho politiku říšskou.

Kavkova kniha Čtyři ženy Karla IV.

Vybroušenou variací na karlovské téma je nejčerstvější Kavkovo dílo - Čtyři ženy Karla IV.. S poditulem Královské sňatky je vydalo nakladatelství Paseka. V detailnějším vylíčení životních příběhů čtyř Karlových žen se proplétají jejich role manželské a mateřské s rolemi, jež tyto královny a císařovny hrály coby politické figury. Vždyť už pouhé jejich rodové vazby k jiným panovnickým rodům byly nejen nástrojem sloužícím Karlově politice, ale tuto politiku také ovlivňovaly. Obdobným politickým nástrojem se ve středověku stávaly i hraniční momenty lidské existence - zrození a smrt příslušníků těchto rodů. A je pozoruhodné, jak Kavka dokázal ono prolínání "intimně jedinečného" a "společensky obecného" zachytit, a tak nepřímo odkrýt souvztažnost individuálního bytí a metafyzické dimenze středověké politiky, díky níž se panovalo "z boží milosti".

autor: (bop)
Spustit audio