Tři Kavkovy knihy o Lucemburcích
František Kavka, profesor starších českých dějin na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy se ve své autobiografii, vydané v uplynulém roce nakladatelstvím Karolinum, přihlásil k těm historikům, kteří dějepis považují za literaturu. Své tíhnutí k vyprávění mohl plně rozvinout zvláště v knihách určených širšímu publiku. Takové se shodou okolností v uplynulém roce objevily na knižních pultech hned tři.
Mladá fronta uvedla na trh dotisky dvou titulů poprvé vydaných v roce 1998: Karel IV. - historie života velkého vladaře a Poslední Lucemburk na českém trůně. K době Lucemburků byl František Kavka přilákán, když se jako ředitel Ústavu pro dějiny Univerzity Karlovy zaměřil na počátky pražského vysokého učení. To však neznamená, že by oba císaře z lucemburského rodu pozoroval v připomenutých publikacích pouze prizmatem kulturních dějin. Sám označuje své dílo o největším Lucemburkovi za "průvodce po Karlově životě", a to zcela oprávněně, neboť v něm dává nahlédnout nejen do panovníka života duchovního, ale především politického, dvorského a v neposlední řadě i - manželského. Z toho, jak široký okruh témat autor do biografie zahrnuje a do jakých dramatických kontrapozic tato témata staví, je zřejmé, že ho zajímají rozpory a protiklady, na něž byl život Karla IV. přebohatý - vezměme si třeba jeho tíhnutí k dobrodružství na jedné a ke spirituální kontemplaci na druhé straně.
Autorův smysl pro dramatický spád dějin a schopnost tento spád ozřejmit prokazuje i kniha věnovaná Zikmundovi. Vlastně už svým výběrem. A to nejen proto, že její protagonista byl - jak ostatně připomíná i podtitul - Králem uprostřed revoluce, ale také proto, že až donedávna v českém dějepisectví bližší a apriorně nezaujatý pohled na tuto "lišku ryšavou" scházel. S výjimkou Josefa Pekaře a jeho žáků se vlastně české dějepisectví ztotožnilo s nepřátelským postojem husitství vůči Zimundovi, ač základní cíle husitského hnutí byly legalizovány teprve návratem Zikmunda na český trůn. Právě tento paradox tvoří základní osnovu první části monografie o posledním Lucemburkovi na českém trůně. A protože si kniha všímá především té části jeho politického úsilí, která je zaměřena k Zemím Koruny české, zároveň výtečně doplňuje nedávno též v Mladé frontě vydanou monografii německého historika Wilhelma Bauma Císař Zikmund, jež se souustředila především na jeho politiku říšskou.
Vybroušenou variací na karlovské téma je nejčerstvější Kavkovo dílo - Čtyři ženy Karla IV.. S poditulem Královské sňatky je vydalo nakladatelství Paseka. V detailnějším vylíčení životních příběhů čtyř Karlových žen se proplétají jejich role manželské a mateřské s rolemi, jež tyto královny a císařovny hrály coby politické figury. Vždyť už pouhé jejich rodové vazby k jiným panovnickým rodům byly nejen nástrojem sloužícím Karlově politice, ale tuto politiku také ovlivňovaly. Obdobným politickým nástrojem se ve středověku stávaly i hraniční momenty lidské existence - zrození a smrt příslušníků těchto rodů. A je pozoruhodné, jak Kavka dokázal ono prolínání "intimně jedinečného" a "společensky obecného" zachytit, a tak nepřímo odkrýt souvztažnost individuálního bytí a metafyzické dimenze středověké politiky, díky níž se panovalo "z boží milosti".
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka