Trend festivalových premiér je trochu toxický, říkají čeští autoři filmů uvedených v Karlových Varech

Dokument Dálava Martina Marečka je poutavým, místy vtipným příběhem o rodině bývalého pojišťováka Vítka, který se se svým synem vydává autem do Ruska. Film Tiché doteky režiséra Michala Hogenauera zase v sekci Na Východ od Západu vypráví o mladé au-pair Míše, která se dostane do rodiny praktikující prazvláštní výchovné metody.

Když přichází zlo

„Ve filmu jsem chtěl zpracovat tři prvky,“ vysvětloval v ArtCafé debutující režisér Michal Hogenauer. „Za prvé to bylo spolčení se zlem – jak moc se člověk dokáže chovat amorálně, ačkoliv se před tím choval morálně. Pak mě zajímalo téma manipulace, přes které jsem se dostal ke kolektivům a lidem, kteří vyznávají osobité vidění světa a skrz brainwashing nebo lovebombing sbírají stoupence. Třetí motiv byl pak odchod mladých lidí do zahraničí a to, jak dokáží udržet vztahy na dálku,“ vypočítává.

Z tohoto tematického mixu se nakonec zrodil snímek, který na první pohled zaujme tísnivou atmosférou připomínající dystopický seriál Příběh služebnice. „Já ho neviděl, ale Eliška Křenková, která ve filmu hraje hlavní roli, ho sledovala během natáčení a pořád mi říkala, že je tam spousta věcí podobných. To mě mrzelo.“

Kromě chladného designového domu se snímek točil u moře a v ulicích města. Konkrétní místa však český divák identifikuje jen těžko. Hogenauer chtěl Tiché doteky původně natáčet v Norsku nebo Dánsku. S žádostí o granty neuspěl, nakonec se ale podařilo vyjednat spolupráci s nizozemskou a lotyšskou stranou. „Celý film jsme natáčeli v Rize, kromě Elišky jsme měli holandské herce a holandského kameramana a český filmový štáb. Myslím si, že Skandinávii se nám podařilo nasimulovat docela dobře.“

S tátou se bavit nebudu

I scénář pátého celovečerního filmu zkušeného a úspěšného dokumentaristy Martina Marečka měl zpočátku mnoho stránek i dějových vrstev. Autor se nakonec rozhodl zachytit cestu Víta Kalvody, bývalého pojišťováka, ale také hipíka, zenbudhisty a čtenáře knih C. G. Junga do Ruska. Z Brna se tam vydal se svým dospívajícím synem Grišou, neboť se tam chtěli setkat s druhou půlkou rodiny.

Na cestě se prý všichni pobratřili, ačkoliv komunikace se synem Grišou nebyla vždycky úplně jednoduchá. „Myslel jsem si, že si Vítek s Grišou budou povídat o tom, co jsem načrtl ve scénáři, protože jsem se před tím o tom s Grišou bavil. Ale on přišel s obřími sluchátky na uších a s mobilem a dával najevo, že s tátou se teda bavit rozhodně nebude. Já byl v panice, že budu pět tisíc kilometrů točit o tom, jak se nebaví,“ usmívá se Mareček. Ačkoliv nikdo z přítomných netušil, jak cesta do ruského města za Viktorovou ženou a Grišovou matkou dopadne, tato ruská roadmovie je i díky zajímavé osobnosti Víta Kalvody dobrou ukázkou, že cesta může být cíl.

Nechybělo však málo a miništáb se vůbec nedostal přes ukrajinsko-ruskou hranici. „Čtyři chlapi a jeden dospívající kluk nasoukaní ve volkswagenu, když začali rozebírat auto, zjistili, že v něm máme objektivy a profesionální aparaturu. Byli jsme podezřelí, mysleli si, že jsme rozvědčíci. Dál nás pustili jen díky dopisu od Českého centra v Moskvě, různým bumáškám a naší asertivní ruštině,“ vypráví Mareček.

Nejsme srozumitelní?

Žádný český film letos dramaturgové karlovarského festivalu nezařadili do hlavní soutěže. I o tom byla v ArtCafé řeč. „Mně se o tom těžko mluví, protože s Tichými doteky jsem v hlavní soutěži chtěl být,“ říká Michal Hogenauer.

Čtěte také

To nejlepší z karlovarského festivalu. Čtveřice filmových publicistů nabízí svoje tipy

„Dramaturgové festivalu mají samozřejmě zcela právo nezařadit do hlavní soutěže film, který se jim nelíbí. Co mě ale zaskočilo, bylo to, jak své rozhodnutí obhajovali. Prý žádný český film není dostatečně dobrý, zajímavý a srozumitelný pro zahraniční publikum. To je hrozně nešťastná formulace, protože všechny české filmy, které ve Varech jsou, teď mají nálepku, že nejsou dost dobré. Diváci pak budou přemýšlet, jestli na ně vůbec jít.“ 

Podle Martina Marečka je soutěžní pojetí festivalů pro filmy spíše toxické. „Festivaly mají právo si tvořit a strukturovat program, ale rozhodnutí dramaturgů jsou na mezinárodní scéně pro odbornou veřejnost často nesrozumitelná,“ říká.

Filmy jako ten jeho anebo Michala Hogenauera, by se k publiku dostaly jen těžko. Festivaly jsou podle něj distribucí svého druhu. „Má to své plus, vytvářejí komunitu diváků, ale má to i minus, protože spousta zajímavých filmů se do tohoto světa vůbec nedostane. Trend premiér, čekání na velké festivaly a hledání novinek je do jisté míry trochu toxický, někdy nás, filmaře, festivaly tímto drží pod krkem,“ míní Martin Mareček. Podle něj je v umění těžké měřit kvalitu, protože film není olympijská soutěž. „Zároveň musíme mít pochopení pro to, že festivaly ty medaile udělovat potřebují. Potřebují to hlavně média, aby se lidé orientovali.“

Jak probíhal casting na role ve filmu Tiché doteky, co spojilo Martina Marečka a Víta Kalvodu, proč se jeho film jmenuje Dálava a existuje něco jako ideální věk pro filmařský debut? Poslechněte si celé ArtCafé, pro které vybral hudbu Jiří Špičák.