Traband na cestě do Marseille

V nezvyklém nástrojovém obsazení (akordeon, banjo, kytara, tuba, trubka, bicí, eufonium) skupina po dvou letech nahrála i své druhé album Road Movie, které stvrzuje jak sehranost koncertně veleaktivní formace, tak - a to především - vyjímečný talent zpěváka a výhradního autora Trabandu Jardy Svobody, který album napsal a sestavil jako hudební doprovod k imaginárnímu, s ironickou nadsázkou všelikými klišé obdařenému filmu, jehož žánr avizuje titul desky. Motivy z "bezstarostné", ba ani z té malé české jízdy nešetřil: úspěšný, leč manželstvím zklamaný chlapík ve drahém fáru nabere u vozovky postávající, možná i plnoletou rebelku bez příčiny, a společně vyrazí za štěstím...

Skupina Traband|foto: traband.cz

Tuto romantickou filmovou synopsi Svoboda zaplnil třinácti, s tématem více či méně korespondujícími, písněmi. Dozvíme se z nich leccos o motivacích obou, velkoměstským životem notně otrkaných hrdinů - dívka (v písni Měla jsem já pejska ztvárněná trumpetistkou Trabandu Janou Modráčkovou) vzpomíná na traumatizující soužití se "svým starým", chlápkovi se vybaví věčně opilý otec (Můj táta a já), gamblerstvím zničený kolega z podnikatelské branže (Dušan) i umolousaný Žižkov, viděný z okna hrdinova luxusního bytečku (Tlustý muž, Žižkovská romance). Jakýmsi bonusem je titulní píseň Road Movie, která vzbuzuje dojem, že na desku zabloudila z jiného, byť žánrově obdobného snímku: mladý pár na drogách přepadne u pumpy postaršího zazobance a v ukradeném voze prchá do Marseille.

Přes rafinovanost originální koncepce alba lze říci, že samotné písničky tu rozhodně nejsou jen "do počtu" - ostatně, pokud by zmíněná filmová povídka nebyla zpracována v bukletu, posluchač by dějovou linku k neexistujícímu filmu v tomto soundtracku ani nemusel postřehnout. Skupina Traband zkrátka staví na hlavu obvyklé muzikálové schéma, kdy píseň slouží příběhu a posouvá děj dál; na Road Movie je tomu naopak: příběh jako by byl teprve dodatečně vymyšlen, aby zastřešil tematickou i hudební různorodost písní. Ty jsou oproti prvnímu albu zvukově daleko odvážnější, aniž by se z nich však vytratilo pro kapelu typické okouzlení "lidovými" žánry, zašlou slávou šantánů a barů, kde by se jistě dobře cítili i její duchovní spřízněnci od Toma Waitse po Vaška Koubka.